10/10/2020

Smích vždy nemusí znamenat radost

3

Většinu času působím na své okolí velmi pozitivním dojmem. Jenže ne vždy je dojem i realitou, ne vždy jsou pocity shodné s tím jak vypadám. Dnes jsem se rozhodla podělit se s vámi o něco velmi osobního. O něco, co dost lidí nechápe a vlastně někdy ani lidé, kteří prožívají to stejné. Deprese je něco, co si někdo může vyložit jinak, než jak to doopravdy je. Říct, že "mám depku" není to samé, jako mít skutečné deprese, každý jsme někdy smutní svým způsobem. No pojďme se dneska podívat na to, co a jak se honí v hlavě člověku jako jsem já, když přijde opravdu špatný den.
 
Nejhorší pro mě teď je, že se musím do toho stavu vlastně vcítit, protože u mě se nálady mění podobně jako počasí. Mohu se vzbudit opravu veselá, ale někdy opravdu hodně smutná. Proč smutná? Protože to tak prostě je, nemá to své důvody. A někdy můj den může začít úplně normálně, ale vlastně se vše může změnit, špatné zprávy, čas na přemýšlení, nuda apod.. 
Občas jsem si na papíry přesně psala, co jsem ten daný den cítila, pokud to bylo opravdu zlé. Psala jsem si o smrti, jak by bylo skvělé tu občas nebýt. A další takové. 
 
Není daleko od pravdy to, co často říkám "Občas, kdo se nejvíc směje, nejvíc trpí". 

Den jako každý třetí, čtvrtý.. Už ani nevím, kde mi hlava stojí, moje myšlenky jsou temnější než město v noci bez světel. Hlava nechce poslouchat co jí říkám. Chce se mi brečet, chci cítit, že jsem tam stále já.. Kdo? Já! Vidím sklo, vidím něco ostrého, nemůžu, prostě nemůžu to udělat. Udělej to! Moje myšlenky to chtějí, proč ne moje srdce? Proč mám nutkání si stále ubližovat. Jsem sama, jsem osamělá. Bolí to, pláču!
Nechte mě všichni být!
Ale ne musím do práce. Nasadím si masku, musím se usmívat, nechci aby někdo poznal, že mě něco trápí, tohle je moje věc. Prý všechno zvládám dobře, tak musím ukázat, že to zvládám. Přichází klientky a musím komunikovat, myšlenky se schovají do kouta a vyčkají na svojí chvilku. Přijedu domů a mám pocit, že je vše v pořádku. Vyčištěné myšlenky a mohu jít spát.

Přichází víkend, vypadá to dobře, ALE nemám co dělat. Kluci jsou pryč a já jsem sama. Úplně sama, žádní přátelé, nikdo nemá čas. Nikoho otravovat nechci, proč bych taky měla, všichni mají svůj život. Co teď.. sakra.. čas, nuda a moje myšlenky se opět vrací.. Říkají mi "Jsi sama, nikdo tě nemá rád, bylo by lepší kdybys zmizela.""Proč tu ještě jsi?". Je to divné? Jsem blázen? Asi ano.
Jsem opravdu osamělá, nikdo mě nechápe, nejsem ničím užitečná. Proč tu jsem? Proč jsem se narodila? Musím takhle trpět? 
Jedu autem, pláču, hodně pláču, cítím se hrozně, tak hrozně, že přemýšlím o konci svého života. Protože tu pro mě nikdo není, protože jsem osamělá. Nikdo na mě nemá chvilku, abych se odreagovala, proč? Jsem tak otravná, že mě nikdo nechce vidět? Je to se mnou fakt tak zlé? 
NE! Ženská uvědom si, že máš syna! Sakra máš SYNA! Žij pro něj, on tě potřebuje! - Tohle jsou slova a důvody, které mě probouzejí, které mi zůstávají v paměti, protože on je pro mě hrozně moc důležitý a já nechci, aby byl beze mě. BOŽE! Bolí to. 

Proč se cítím prokletá, proč si musím takové myšlenky vytrpět. Neubližuji jen sobě, ale i svému synovi. Miluji ho tak hrozně moc, proč mi moje myšlenky kazí všechno. Vždyť já nechci umřít. Chci vidět jak můj syn roste, jak chodí do školy, najde si lásku svého života, jak ho odvedu k oltáři. Jsem hrdá maminka.
Ano během mateřství jsem své deprese nechala být, vůbec jsem si to neužívala, neustále jsem si ubližovala, cítila se jako nejhorší matka na světě. Byla jsem! Myslím si to stále. Snažím se skrze to dostat a úplně to nejde. Vidím stále to, jak plakal a já už nevěděla, co mám dělat a plakala taky. Po večerech jsem si ubližovala a uvolňovala své emoce. 
Říkala jsem si, jak moc silná jsem. To byli hrozný kecy. Nebyla jsem. Byla jsem hrozně slabá.

Boj s vnitřními démony se zdá být hrozně snadný. Někteří vám řeknou, že stačí myslet pozitivně a kdyby to šlo tak dobře pokaždé, věřte, že budu první, která to dělá. Každý den myslím pozitivně, snažím se o to, chci aby se lidé kolem mě smály, chci být zábavná. Nechci být přítěží, chci aby mě mělo mé okolí opravdu rádo. 
Já vím, že ty démony přemohu! Já si prostě věřím, dokázala jsem se dostat hrozně daleko ve svém boji. Mám skvělého manžela, úžasného syna a ten život mi sakra stojí za to, abych tu byla. Probouzím se s myšlenkou, že život stojí za to, aby se žil, snažím se si to připomínat den, co den. Chci se s nimi probouzet, podporovat je, snažit se žít své i naše sny. 

Ač se tomu špatně věří, tak miluji život, miluji ho, protože mám skvělé rodiče, prarodiče, manžela a syna, mám kolem sebe kamarády, kteří se mi snaží vždy pomoci a jsem tak hrozně vděčná, že se mohu svěřit se svými pocity někomu z nich i když je to hrozně těžké. 
Mluvit o tom, není snadné. Jak to vzniká ani já sama nevím, proč to taky nevím. ALE SAKRA JSEM SILNÁ ŽENA A ZVLÁDNU TO!

Nesnáším to, že jsem taková, ale když už taková jsem, tak se musím naučit s tím lépe žít a využít to k pomoci druhým, kteří si nevědí rady. Protože i mně pomáhají víc lidé, kteří mě chápou, kteří si něčím takovým prošli. 

Na konec bych ráda jen řekla, že léky brát nechci. Necítila jsem po nich vůbec nic upřímného, dokonce ani radost, nic. Nebyla jsem to já a já chci, abych se radovala z plných plic, plakala, když potřebuji, aby ze mě vše opadlo a byla naštvaná, když potřebuji ze sebe dostat vztek. Nechci se přetvářet, ale to je věc, které se člověk špatně zbavuje, protože nikdo nechce plakat venku, aby na něj druzí koukali a ptali se. Když jsem smutná chci být sama. 

Děkuji Vám pokud jste si to opravdu přečetli. Já jsem se vcítila do všech svých pocitů a upřímně se mi hrozně ulevilo. Teď už se s vámi jen podělím o fotografie, které jsou ještě z léta, ale jsou podle mého veselé a tak bych ráda zakončila i tento článek. 

DĚKUJI ♥



VAŠE SAGI ♥

3 comments:

  1. Jsi silná, že jsi to popsala! Musím se přiznat, že takovéto myšlenky taky občas mám. Naštěstí ale fakt jen málo, ale asi si umím představit, jak se cítíš. Moc se při nich dělat nedá.. Člověk může uklízet a nebo podobnou činnost. Nejlepší je ale se z toho vyspat a nechat to v předešlém dni. Buď silná! ♥

    Little Dreamer

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji hrozně moc ♥, myslím si, že každý se už setkal někdy s myšlenkou proč je vůbec tady, nejhorší je, pak být sám se sebou a poslouchat se. Ne vždy zabírá se odreagovat, ale většinou je to skvělá možnost, jak se trochu nadnést. Děkuji hrozně moc ♥

      Delete
  2. Bohužel rozumím až moc dobře.

    Pocit marnosti, prázdnoty která duní. V někerých dnech duní jako když klepe člověk na prázdný sud, ale bývají dny kdy dunění vazbí přes mikrofon, který někdo nastavil a v této smyčce se z lehkého zvuku rychle stává ohlušující rachot bez možnosti úniku.

    Jindy to jsou zase nutkavé myšlenky, kdy třeba při pohledu na skleničku mám nutkání uděrit vší silou hlavou proti skleničce. Nebo mi při jakékoli myšlence, která zahrnuje mou osobu, probleskne jiná - prostřel si hlavu! Za den to přijde třeba dvěstěkrát. Vstávám ze židle, chci si pro pití a bác! Prostřel si hlavu! Postupem času to přeslo v to, že si i sám pro sebe řeknu "nejradši bych si prostřelil makovici!".

    Vnitřní tlak na to, abych si nějak ublížil je někdy obrovský! Koukám z okna a na vteřinu si představím jak ho otevřu, udělám pár kroků zpět, rozběhnu se a skáču otevřeným oknem... plesk. Hotovo, konec trápení. Třeba bych se ocitl na lepším místě. Bez bolesti.

    Když bolí duše, když trpí, je to jako by ji někdo pálil svíčkou, hodiny a hodiny vnitřní bolesti a utrpení. Je to stejné jako kdybych si vrazil vidličku do ruky, nechal jí tam zapíchnutou a každých 5 vteřin s ní někdo začal hýbat a kroutit s ní.

    Jindy přichází hlas, který pomalu promlouvá o každé osobě, kterou znám nebo jsem ji potkal. Rozebírá každý pohled, který mi kdy ta osoba věnovala, každý skutek. Pomalu staví základy pro konstrukt proti té osobě. Říkám mu našeptávač. Našeptává tak vytrvale, že ten či ona mě vlastně nenávidí protože...
    "kdy ti naposledy napsal? Hm?! Kamarád! Ozve se jen když něco chce!! Když potřebuje něco. Ale jinak jsi pro něj jen onuce a stejně se ti posmívá za zády." A takhle to jde dny, pořád dokola. Když začnu přemýšlet o někom jiném, vždycky se najde něc, co se již stalo a obrátí to, překroutí a použije tak, že mi bylo ublíženo.

    A v tom všem bych si měl udržet dobrou náladu, usmívat se? Lidi, kteří tohle vyžadují mě neskutečně štvou. "Ty se neusmíváš. Co ti je?" Ale kdybych jim řekl, co mi je, tak ... (udělal jsem to dvakrát a už nikdy to znovu neudělám).

    ReplyDelete

Děkuji za Vaše komentáře.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...