30/07/2020

Semifinále VUCH Lady 2020

0



Opět Vás ráda vítám u nového článku, který bych ráda věnovala semifinále soutěže VUCH Lady 2020. Pokud mě sledujete na instagramu, tak víte, že jsem se dostala do semifinále o Vuch Lady 2020. Upřímně jsem nikdy nepočítala s tím, že bych se mohla takhle někam dostat a zpráva o tom, že jsem v TOP 5 mi přinesla nejen slzy radosti, ale otevřela nové dveře.

Nejdřív se vrátíme na úplný začátek soutěže, kterou vyhlašovali blogerky a informovali o tom nás. Já jsem se to dozvěděla přes skvělou STYLEMON a rozhodla jsem se, že to zkusím. Zapomněla jsem úplně na dění soutěže ještě ten den, kdy jsem fotku zveřejnila a najednou mi přistála v DM zpráva, že jsem se dostala do TOP 5, bože to bylo radosti, byla jsem zrovna u rodičů a najednou jsem měla slzy v očích. No vážně, kdo by to byl čekal, že se tohle stane. Já fakt ne!

V neděli jsem dostala vlastně zprávu a hned ve středu se to konalo, měla jsem ještě zařizování o uvolnění v práci a domluvení hlídání prcka, jelikož jsem v Praze nakonec byla celý den (autobusy jezdili fakt super).

Takže v sobotu 1.7. jsem vyrazila do Prahy s nervozitou a zároveň neustálím úsměvem na tváři. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Postupně jsme se tam sešli banda naprosto super holek a to nemyslím jen semifinalistky, ale i VUCH tým.
Bylo tam spoustu zábavy a smíchu a to bylo něco tak úžasného, že na to ještě teď ráda vzpomínám. Šila jsem si dokonce na tu akci šaty (viz. foto), abych měla na sobě něco pohodlného a pěkného. O líčení se nám postarala skvělá vizážistka a věřte já se nenechávám od druhých moc líčit, mám dost zvláštní obličej a mám pocit, že vždycky vypadám jako pako a teď jsem se cítila jemně jako holčička. Jelikož jsem často dost výrazná, tak to byla příjemná změna.

Přišlo na řadu focení a mohli jsme si něco vybrat s čím budeme fotit, no jak vidíte, vybrala jsem si brýle, růžové, ano. Miluji barvičky, takže tyhle okuláre mi udělali fakt hroznou radost. Focení byla též zábava, horší byla nervozita z natáčení medailonku, ale i tak jsem si to moc užila, jak píšu, skvělý lidi kolem dělají hodně.

Po focení i natáčení jsem tam ještě chvilku byla, ale jelikož jsem byla vázaná autobusem, tak jsem se nemohla zdržet moc dlouho. Nicméně abych nezapomněla, tak jsem taky dostala balíček za to, že jsem právě byla v TOP 5 a hádejte, co jsem tam našla? Samozřejmě tam byli i tyto růžové brýle, které nosím téměř pořád teď.

A co bylo v balíčku dalšího, to vám přeci mohu hned prozradit.
Trenky s plameňáky, které nosím též na doma téměř pořád, jsou bavlněné a opravdu pohodlné. Řetízek a náušničky, které mě teď také zdobí, jelikož jemné doplňky já opravdu můžu. Dále jsme tam měli jelení lůj (taky super), ponožky - ty vynosím spíš až na podzim a zimu, dále tam byl poukaz na 1500,- za který jsem si vybrala krásnou fuchsiovou kabelku a samozřejmě i peněženku.

Vše bylo i krásně zabalené, prostě mi to udělalo velkou radost.

A teď se dostaneme k závěru. Soutěž jsem NEVYHRÁLA, ale mně vlastně ani nešlo o to vyhrát, aby být součástí VUCH týmu, to by pro mě bylo mnohem více a hádejte, co se stalo. Po skončení soutěže mi nabídli spolupráci ♥, opět slzy v očích a neskutečná radost, která se prostě nedá slovy popsat. Nicméně to pro mě hodně znamená a všechno tohle mi ukázalo, že můj život jen a jen kvete pěkně do stran.


Tahle zkušenost pro mě byla něčím velkým a i když to byl jen jeden den, tak mě to určitě ovlivnilo na celý život!

S láskou, Vaše SAGI ♥

18/03/2020

Rouškový byznys

3


Roušky ovládají svět. No neříkám, že je nepotřebujeme ba naopak VŠICHNI bychom je měli nosit. No stále se najdou lidé, kteří se vysmívají a nechápu, jak je situace vážná. Sama jsem se tomu celému smála, říkala jsem si, že to přejde a bude to zase v pořádku... a ono ne.

Co mi nejvíce vadí jsou lidé, kteří si založili byznys s rouškami, to že si za to vezme někdo nějaké peníze to mi nevadí, ale 100% bavlna není zase tak drahá, aby se cena roušky, která je cca za 30 minut hotová, vyšplhala na cenu 500 korun. Já se rozhodla omezený počet roušek rozdat lidem a nebo je dát pouze za poštovné, ty další bych ráda darovala tam, kde to potřebují, mně je prostě hloupé si za to brát velkou sumu peněz. 
Každý den mi dokonce chodí nabídky, zda bych jim neušila roušky, že mi zaplatí, no věřte, že už na to nemám kapacitu a čas který jsem mohla trávit se synem, jsem trávila za šicím strojem. Proto teď chci všechno dělat v klidu. Pokud někdo roušku chtít bude, tak si chvilku počká. 

Buďme ohleduplní, tolerantní a pokud máte doma staré bavlněné prostěradlo, nebo si můžete zajít i do galanterie, tak jděte, najděte si návod na youtube a udělejte si roušku. Hned zjistíte, že ono to zase tak rychlé není, no a pak jich ještě udělejte tak 100 za den. Hodně štěstí při zjištění, kolik času to zabere.

Budu upřímná, ale byla jsem vyčerpaná a s tím, že stále je má psychika docela na nic, tak jsem se sesypala a fakt to není příjemné, když se nemůžete ani nadechnout, je vám ze všeho divně. Měla jsem pocit, že toho dělám stále málo a teď vím, že už si toho tolik na sebe prostě vzít nesmím.

Přeji všem zdravíčko a držme se! 
#ROUSKYVSEM #JSMEVTOMSPOLECNE

14/03/2020

Kde jsme to skončili?

0


Kde, že jsme to minule skončili? 
Nebojte, vím to moc dobře. Zatím mi tedy paměť slouží dobře, možná jen občas vynechává (trochu častěji). Bylo by těžké opravdu všechno vsunout do jednoho článku a tak jsem se rozhodla rozdělit jej do dvou, možná do tří, uvidíme. Loňský rok pro mě totiž byl opravdu zlomový a tak si raději chci už připomínat jen to dobré, co se stalo. A jelikož jsem nedokázala loni psát pravidelně, tak jsem se rozhodla to napravit.

Po Španělsku do práce a vymýšlet výlety. 
Stále jsme přemýšleli kam vyrazit, ale ani ne tak do zahraničí, spíš právě tady k nám v Plzeňském kraji. Vzít auto a projet se, protože já miluji řízení a tak to beru jako výborný relax, který každý potřebujeme. 
A tak jsme se rozhodli vyrazit do našich krásných Klatov, to je jedno z těch hezčích měst v PK a mám ho opravdu ráda i když se tam dostanu málokdy. Neměli jsme ani tak plány, že bychom něco chtěli vidět, ale chtěli jsme prostě mimo náš domov a to, co známe. 
První kam jsme šli byla Černá věž, prosím, tam už nikdy nejdu. Pokud jsem někdy měla strach ze schodů skrz které můžete spadnout a umřít, tak se to projevilo mnohonásobně tady. Navíc jsem u sebe měla syna a bála se tedy dvojnásobně. Ne vážně tohle byla nejvíc nepříjemná věc a poprvé se mi fakt dost klepali nohy. 
Zarazilo mě, kdy jsme vyšli nahoru na ten výhled, že vlastně nikde není žádná síť a já se mohu klidně kouknout dolů (ano udělala jsem to a myslela jsem, že letím přímo k zemi), krásný výhled to ano, ale chtěla jsem celkem rychle jít zpátky. No upřímně, opravdu nechápu, co mě to napadlo někam takhle lézt. Protože sestup dolů pro mě byl ještě víc stresující, ale vlastně jsem byla ve finále opravdu ráda, že jsme se tam šli podívat. 
Jak jsem psala, jeli jsme bez plánu a tak jsme chodili, koukali a hledali kam ještě jít a tak jsme se rozhodli, že půjdeme do muzea, kde jsou mumifikované mumie, to bylo parádní, děsivé a fascinující. To, že vidíte reálně lidi, kteří žili před x lety a teď jsou před námi mrtví, vlastně mi to nepřišlo děsivé, ale spíše fascinující, ale to už jsem napsala. Víc mě děsilo to, že tam byly i děti, ale na ty nebylo dobře vidět, což mi vlastně ve finále moc nevadilo. 
U muzea nebo jak to jinak nazvat jsme si také zakoupili pamětní minci, kterou při každém výletu sbíráme a schováváme si je na památku.
Jelikož jsme tedy Klatovy už viděli (určitě ne celé, ale to, co jsme chtěli), tak jsme se rozhodli jet dál a zjistili, že po cestě máme hrad, kde se natáčela Popelka a tak jsme na ten náš vodní hrad Švihov vrazili, ale bohužel už bylo mimo sezónu a tak se nemohlo jít na prohlídku prostor a navíc, jít se podívat do jedné místnosti za velké peníze, to se mi moc nechtělo. Věci z filmu osobně vidět nemusím, stačí mi to v pohádce.
Tak jsme se prošli po hradní zahradě, viděli zvířátka a zase vyrazili o dům dál. 
Tentokrát jsme si to namířili za švagrovou, která byla doma sama a řekli jsme si, že když je hezky, tak bychom mohli na nějakou procházku. Ta nás vzala k potoku, kde to bylo opravdu krásné a nafotila nám nakonec i krásné společné fotky. Takže jsme strávili opravdu krásný den.
Takhle z psaní to tak asi nevyzní, ale ten den byl od začátku do konce skutečně užitý. Plný energie a hlavně času s rodinou.

A teď kam zase dál...
No jasně, taky přišla řada na mě, abych se ukázala v našem krásném Liberci a tak jsem se vydala sama na cestu do Liberce. Upřímně oddych jsem si zasloužila a vidět město ve kterém jsem tři roky žila, to jsem si prostě chtěla užít. No a co víc, viděla jsem moje holky úžasné a já je prostě zbožňuji. 
První den jsme se rozhodli se trochu napít, ano to víte, že jsme si dali něco dobrého a jak nám bylo super si u toho pokecat a zase mít to naše holčičí tlachání o mužích, o lásce, o problémech, prostě o všem, co si můžete říct "jen mezi ženami".
Druhý den jsme přemýšleli kam na výlet a tak naše Barunka vzala auto a jelo se na Tanvaldský špičák. Jakože takovou štreku jsem nečekala, já s Terezkou jsme málem umřeli a Barunka, ta byla v klidu, ta byla zvyklá na hory a bylo vidět, že je na tom oproti nám podstatně lépe. 
Výsledek stál za to. Nejen, že jsem se dočkala vody, kterou jsem chtěla už dlouho začít někde vykopávat, ale i jsem si dala na osvěžení salát. Jako třešnička na dortu byl výhled z rozhledny. protože to prostě byla krása, ale upřímně už byl podzim a jít oblečená jako na jaře, to se moc nehodilo, ale západ slunce dost vynahradil vše okolo. 
Sejít dolů bylo skutečně o dost rychlejší a nakonec jsme se dokonce zakecali k lidmi vlastnící farmu s koníky, kde se můžete i projet na koni, no neříkám, že bych nešla, ale bylo už dost pozdě a než jsme si dokecali, tak už byla tma. Nicméně naprosto skvělý lidé, kteří vás skutečně nebijí energií. ♥
A na co jsem se po příjezdu do Liberce fakt těšila? Nejen na holky, ale na sýr v housce, mňamka. Jooo to já můžu. 
A pak přišlo zase loučení a musela jsem moje holky opustit. Jak mně je vždy smutno.

V Plzni se na mě těšili moji kluci a zase jsme mohli čas trávit spolu.

Upřímně si myslím, že pokud jsme zrovna nejeli za rodinou, tak si moc věci nepamatuji, protože to vlastně bylo už chvilku před Vánoci, že se mi to jaksi možná si pospojovalo.

V minulém článku jsem úplně zapomněla zmínit, že syn loni oslavil už 4té narozeniny a opravdu jsme měli krásnou oslavu ♥.

Prosinec byl celkem zlomovým měsícem. Seznámila jsem se s jednou velmi nadanou malířkou Elaine Lóre (instagram), která se mi vlastně sama ozvala a po schůzce jsme zjistili, že jedeme na podobné, ne-li stejné notě. Domluvili jsme se, co bychom společně udělali a člověče div se, ale 1.12. jsme měli naši malou přehlídku kabelek. Některé jsou již prodané, ale stále jsou některé v prodeji.
Byla to pro mě nová zkušenost, například jak se naprosto ztrapnit veřejným mluvením, nebo jak zjistit, že mi mozek přestane z minuty na minutu fungovat.
Pro příště, ať kdekoliv budu mluvit si připravuji papíry. Protože jsem zapomněla říct opravdu hodně věcí. Myslím, že jsem toho dost i popletla, ale co už.
Donutilo mě to víc přemýšlet nad tím, co chci a jak to chci. Mám nespočet plánů do budoucna a musím svůj veřejný proslov opravdu vytrénovat.

Vánoce za dveřmi a Čopanovi se chystají na krásně prožité svátky plné klidu. Dárky jsme sehnali dost dopředu, takže mohu říct, že jsme měli opravdu klid a byl to boží klid, když jsme tedy zrovna nemuseli ještě něco nakoupit, ale i tak jsme ten chaos celkem minuly. 
Vánoce se blížili a my neměli stromek a přemýšleli jsme o tom, že si letos naposledy koupíme živý, jelikož oba jsme se shodli, že chceme už umělý, ale před Vánoci jsou ceny těch stromků strašně nastřelené a to mi fakt vadí. Nechci utratit za stromek moc peněz a tak jsem jeden den jela nakoupit nové girlandy v bílé barvě, jelikož jsme měli tři a každý jiný, což se mi moc nelíbilo a chtěla jsem to mít opravdu pěkné a tak jsem při procházení obchodem zahlédla pěkný stromek a co na tom bylo nejlepší, tak byla i pěkná cena. Vyfotila jsem si ho i s cenou a poslala ho manželi. 
Ten neměl čas a tak jsem ještě jela na poštu na druhý konec města, kde jsem vyzvedla balíky a hádejte, manžel mi napsal, takže jsem jela pro náš věčný stromeček ♥.
Ještě, že jsem jezdila v době, kdy byl opravdu minimální provoz a taky minimum lidí v krámech.
Doma jsem stromeček dala na jeho místo a čekala na Michálka, až ho budeme moci ozdobit. Vlastně on čekal na mě, protože jsem měla odpolední.
No a čekal nás víkend plný příprav a z toho jsem byla skutečně nadšená, nové Vánoční povlečení, nový stromek, který budeme mít snad celý život a chvíle strávené s rodinou. Stromek ozdoben a Vánoce můžou začít. ♥

Jak na Nový rok , tak po celý rok. Tentokrát opravdu šťastní uzavíráme šílený a zároveň dobrý rok 2019.

Vítejme v roce 2020.
Od začátku roku se nic moc neděje, jen jsem se rozhodla změnit svůj životní styl a začala jsem pod dozorem trenérky nejen cvičit, ale změnila jsem kompletně celý svůj jídelníček. Zhubla jsem na místech, kde jsem si myslela, že už to opravdu nejde a cítím se zase o dost lépe.
No je fakt, že jsem měla velký doslova obrovský problém s tím, že jsem musela jíst maso a ještě jsem ho musela jíst opravdu hodně. Šílené.

Během toho jsem se rozhodla a projednala s psycholožkou, že chci zkusit vysadit léky. A tak jsem se do toho vrhla.

Začátkem února jsme s Michálkem šli na logopedii, kde paní logopedka řekla, že je slyšet, že má nosní mandle, takže nás poslala do FN, tam jsme hned druhý den šli a zjistili jsme, že se nevyhneme operaci. Takže jsem počítala s tím, že za půl roku nás to čeká. ALE. Uvolnilo se místo a my jsme byli objednaní hned za týden. No ty kráso, to jsem fakt nečekala.  Poté, co jsem přestala brát léky, jsem pocítila neskutečnou zátěž na prsou, rozplakala jsem se, a vlastně netušila, co mě všechno čeká i když jsem to vlastně nějak vnitřně tušila. 
Myslím, že to bylo celkem brzy od chvilky, kdy jsem přestala brát léky, ale vydržela jsem to. No bylo to náročné.
První den nástupu nás čekal příjem a vypisování všech možných papírů. A pak přišlo na řadu rozdělení do pokojů a já v tu chvilku zjistila, že bych měla být na největším pokoji. Abych to vysvětlila, tak i když občas jsem ráda středem pozornosti, tak jsem celkem asociál a být mezi cizími lidmi mi začalo dělat velké problémy, takže jsem poprosila sestřičku a řekla jí všechno, abych z toho všeho na tom nebyla ještě hůře. Nakonec jsem skončila na pokoji, kde byl už větší chlapec, což mi nevadilo, navíc to byl inteligentní chlapec a velmi slušný, takže to bylo velmi příjemné.
Michálek dokonce si s ním i chtěl povídat a hrát. 
No první den máme za sebou.
Je ráno a přichází sestřička s injekcí na oblbnutí, tohle mi vehnalo slzy do očí, protože jsem musela Míšu držet a ještě teď je mi z toho hrozně. Chvilku plakal a pak vlastně nevěděl o světě, byl úplně mimo a vlastně povídal úplné nesmysli. Bylo to sice celkem vtipné, ale já věděla, že mi ho za chvilku odvezou, což se také stalo. 
Jela jsem s ním až k sálu a do poslední chvilky držela slzy. No nevydržela jsem to a ještě než se zavřeli dveře, tak jsem se rozbrečela jako malá holka. No vážně, hrozně moc. 

Abych upřesnila Michálek šel na odstranění nosních, zmenšení krčních a odsátí tekutiny ve středouší. Čekalo ho všechno naráz vlastně. V noci chrápal, přestával občas dýchat a byl často nemocný, takže opravdu všechno toto je správné a jsem ráda ve finále, že to podstoupil.

Vrátili mi ho cca za hodinu něco, uplakaného v bolestech. V tu chvilku jsem to fakt nevydržela a začala plakat, tak aby to neviděl. Dožadoval se pití, ale ještě nemohl, plakal, že ho to bolí, ale nemohla jsem mu pomoci. Musela jsem ho nechat spát jen 20 minut a probudit, jelikož po narkóze se to tak dělat musí. Jenže přišli komplikace, poprvé to byla krev v krku, takže jsme hned šli k doktorce na kontrolu a dostal i léky na bolest, musel zase počkat s pitím. Probudila jsem ho, napil se a spustila se krev z nosu a ne málo. Takže znova, tam mu i odsávali nějaké sople, aby mu to tam nevadilo a opět jsme museli delší dobu čekat, než se bude moci napít. No naštěstí jsem ho mohla už pak nechat i delší dobu spát. Takže se prospal a pak se už i napil, večer si dal nějakou přesnídávku a byl spoko. No a pak to přišlo. Začal mi zvracet krev, a zvracel celkem třikrát s tím, že tedy ke konci už nezvracel krev. Dostal něco na uklidnění žaludku a naštěstí si pak mohl v klidu dát přesnídávku i čaj. 
Po příchodu manžela jsme dali postele k sobě a tak jsem mohla spát přímo u něho a byli jsme spokojení. 
Odcházeli jsme po šesti dnech a to upozorňuji pokud to někdo čte, tak v papírech stojí 4-5 dní, počítá se to ode dne operace. Měli by o tom lépe informovat, ale ne že by mi to nějak vadilo.

No a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych neudělala velký průser. Nikdy jsem v nemocnici nebyla a tak jsem nevěděla, jak to chodí a zjistila, že nemám ukončenou neschopenku a jsem stále vedená v nemocnici, do toho mám už napsané OČR, no zajímavé. Samozřejmě je to můj problém, ale mně když to někdo neřekne, tak já to opravdu nevím. Obvolávám a obvolávám.

Teď už jsem v práci a jsem ráda, že už mám opravdu klid ♥.
Michálek musí být do 16.3. mimo dětský kolektiv a pokud mi nehrábne, tak snad ještě někdy napíšu. 

To by bylo pro zatím všechno, tak se mějte krásně ♥.

S láskou,
Vaše SAGI ♥

07/03/2020

Už je to skoro rok

0


Je to neskutečné, ale už je to skoro rok, co jsem nenapsala vůbec nic na svůj blog. Upřímně jsem dlouho chtěla zase něco napsat, ale nebyl na to čas, opravdu. A pokud jsem se k tomu dostala, nešlo to. Myslím si, že všechno má svůj čas a asi to tak mělo být. Proto vám dneska shrnu, co se za ten rok událo. Protože bych se opět ráda, aspoň jednou za čas vrátila k psaní.

Jak již z předchozího článku víte, začala jsem brát antidepresiva a hodně věcí se neskutečně zlepšilo. Můj pohled na věc, můj aktivní život a vlastně celkově láska k životu a hlavně k mé rodině. Protože to, co pro mě udělal můj manžel, by udělal málo který chlap. Takže i dnes vím, že miluji toho správného ♥.
Samozřejmě nejednou jsem si za loňský rok vyčítala, co se všechno stalo, takže mě to dost často dostalo do neskutečně špatné nálady. No už jsem dokázala manželi říct, že mě něco trápí. On hned ten den vymyslel, že musíme buď se jít projít a nebo projet. Trávit spolu čas v těchto chvilkách bylo krásné.

Začali jsme objevovat Západní Čechy
Jednou za měsíc jsme jeli aspoň na krátký či dlouhý výlet. Jako první jsme si vybrali Mariánské lázně, kde bylo opravdu dost chladno. Což jsme trochu nečekali, ale i tak to byl nový začátek. Za tu dobu, kdy v sobě dusíte neskutečně moc emocí a snažíte se na každého být milý a pro každého udělat všechno, ale vlastně byste nejraději byli zalezlí v koutě a nikoho neviděli. 
Prošli jsme snad úplně celé Mariánky a víme, že se tam vrátíme, až bude zase lepší počasí. Protože lázeňská města mají prostě něco do sebe. Navíc mám ráda místa, kde to není samý nákupák na každém kroku. 

Další na seznamu Františkovy lázně. Od kterých jsem očekávala, že jsou větší, ale jsou tak malinké, že jsme je za celý den viděli celé. Opravdu malé, ale krásné město. Upřímně se mi hrozně líbilo, že jsou všude spíše parky, příjemné prostředí a celkově to na nás mělo pozitivní vliv, také už bylo krásné počasí, takže to byl další bonus. A jelikož jsme FL prošli za jeden den úplně celé, tak jsme se rozhodli, že pojedeme druhý den do Mariánských lázni a půjdeme do parku Boheminium, což je známý park s miniaturami národních památek, které stále rozšiřují a musím uznat, to jsou neskutečná díla. Nádherná práce.
Michálek si tento výlet hodně užil i když to byla dlouhá cesta, kdy jsme šli přímo od vlakového nádraží. Navíc jsme si nemohli ani ulevit a táhli jsme se s batohy do kterých jsme se zabalili na celý víkend a ono těžké nebyli, ale pohodlné to taky nebylo.

Přijeli mi holky z Liberce na Majáles
Moje velká zlatíčka a moje další rodina, to jsou moje holky se kterými jsem prožila neskutečně moc času a spoustu emocí ♥. Užili jsme si spolu festival a vlastně celý víkend, kdy jsme mohli zase pokecat o všem, co se stalo, když jsme se neviděli i když jsme vlastně stále v kontaktu, není to takové, jako kdybychom se viděli pořád. Loučení s nimi je opravdu jako loučení s milovanými sestřičkami ♥.

Vyrazili jsme do Bratislavy k výročí svatby ♥
Konečně jsem opět viděla mojí oblíbenou Bratislavu, kterou jsem si neskutečně zamilovala. Hodně jsme jeli, hodně jsme pili a hodně jsme s užívali. Být chvilku bez našeho malého prcka, bylo docela osvěžující a moc těchto možností nemáme. Takže být venku kdy chceme a dělat, co chceme, to byla víkendová paráda. 
Objevili jsme krásnou Magio pláž, kde se můj muž "zapletl" s barmankou a tajně mě opil. Dávala jsem si pina coladu, kterou mám fakt ráda a manžel se domluvil s barmankou, zda by nešlo něco silnějšího a tak mi tam místo jednoho panáku dávali dva.... podvodníci, ale zase opravdu nebyla nuda, protože takhle vesele jsem se dlouho ještě neopila.
Bohužel mě celý výlet trochu překážela bolest zad, kterou jsem připisovala tomu, že jsme opravdu hodně chodili. 
Dokonce jsme jeli do plaveckého bazénu se osvěžit, ježíš to jsou krásné vzpomínky ♥. Letos bychom rádi jeli i s prckem. Uvidíme jak to vyjde, ale to teď dost odbočuji.

Po příjezdu z BA do práce a začínají problémy. Začíná mi být mdlo, bolí mě hlava a záda (bedra) mě bolí tak moc, že nedokážu sedět, ležet a ani stát. Nemohla jsem bolestí spát a bylo to horší než první den v práci, kdy jsem měla klientku a myslela jsem si, že to nedám. 
Ve středu jsem zůstala doma s tím, že mám pouze migrénu a opravdu silnou bolest v zádech. Stále, ale nevyhledávám pomoc lékaře. Dopuji se léky na bolest a vlastně bez účinku. Po příchodu manžela z práce jsem zjistila, že už mám silné teploty, takže jsem zase šla do postele s práškem na teploty a probudila se a teplota neklesala, nechápala jsem to a tak jsem se šla zchladit do sprchy. NEPOMOHLO. 
Ve dvě ráno jsem s mým bráchou jela na pohotovost, kde mi udělali vyšetření, ale museli mě poslat domů, jelikož jsem v sobě měla Paralen a nemohou mě tedy vyšetřit. Měla jsem ten den přijít mezi 8-9 bez léků. 
Maminka mi pohlídala Míšu a mě odvezla do nemocnice na vyšetření. Nečekala jsem, že mi bez léků může být tak hodně špatně. Stála jsem u okýnka, kde nikdo neotvíral, svíjela jsem se v křeči, bylo mi neuvěřitelně mdlo, potila jsem se a začala jsem opravdu plakat. 
Položili mě na lehátko, kde berou pacienty předem, ale to jen díky paní, která vyrukovala na sestřičku a ta mě skoro odnesla. Přikryli mě a já se neskutečně klepala. Dali mi teploměr, kde mi naměřili skoro 42 stupňů a tak usoudili, že asi něco je špatně, překvapivě. 
Na vyšetření jsem se nemohla skoro ani zvednout, celá jsem hořela a jak se mi dotkli, tak jsem myslela, že umřu. 
Přišla jsem si opravdu hloupě, jako kdybych to hrála. Ale věděla jsem, že mi opravdu je hodně zle. Položili mě a dostala jsem něco na teplotu a poté i na bolest, můj poloviční kolaps po aplikování kanyly ani nebudu počítat. Když jsem už byla trochu lepší, tak mě odvezli na rentgen a po tom všem jsem se dozvěděla, že ještě musím na urologii do druhé nemocnice. Tam mi řekli, že mám akutní zánět ledvin a naštěstí se neukázalo nic, abych musela podstoupit operaci. 
Takže jsem si 14dní poležela doma a konečně jsem zase byla zdravá. 

Do práce jen na chvilku. 

Protože...

nás čekala dovolená ♥.

Naše první rodinná dovolená u moře. Španělsko ♥
Je to neskutečné, ale dostat se s rodinou k moři je celkem dost finančně náročný, buďme realisti, ale 30tis na dovolenou je prostě hodně peněz a ne vždy a ne každý si to může dovolit. 
Strach z toho, že bude synátor řvát nebo vyvádět v letadle, že něco bude špatně.. Ale nakonec to bylo až pohádkové. Michálek miluje letadla, nepípnul naopak řekl, že děti, které tam řvali jsou velmi neslušné, což mě dost pobavilo. 
Můj manžel u moře ještě nikdy byl a vlastně ani syn a tak to byla pro kluky nádherná premiéra v krásném Španělsku. Klidně bych se vám rozepsala mnohem více, ale to by opravdu bylo na dlouho. 
Nebyli bychom to my, kdybychom neprošli za ten týden celé město, jelikož nám zrušili plavbu lodí s proskleným dnem, kde můžete vidět dno moře, tak jsme museli plány vymýšlet sami. Hledali jsme si památky, navštívili tržnici a užívali si krásného počasí. Já jsem se samozřejmě několikrát spálila, ale co nezachrání padesátka, tak asi nic.
Našli jsme si restauraci, kde jsme občas chodili na oběd (snídaně a večeře jsme měli v hotelu), nakonec jsme v té restauraci i chodili večer na skleničku. A musím vám říct, že pina colada jako tam jiná není, protože to bylo tak osvěžující a silné, že mi stačili dva až tři. 
Bylo to opravdu nádherné, poznali jsme tam skvělé lidi, nakonec jsem totiž šla si nechat udělat copánky a s cizinkami jsme se neskutečně zasmáli, jelikož já byla jejich diva, samozřejmě to je sranda, ale ona byli tak skvělé, že se se mnou chtěli i vyfotit. 
NÁDHERNÁ DOVOLENÁ.


Myslím, že tady bych se měla zastavit, jelikož se toho loni stalo tolik, že to budu muset trochu rozdělit, abych měla také co psát příště. Třebas vám někdy více napíšu o dovolené, našich výletech a zážitcích, protože jsou to věci, které si chcete i pamatovat, kdybyste případně zapomněli.

Děkuji moc,
S LÁSKOU,
Vaše SAGI
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...