01/04/2018

Jednou to říct, nestačí!

3


Na světě jsou lidé, kteří děti nechtějí a lidé, kteří je moc chtějí. Nejvíce zarážející je fakt, že všichni tvrdí, že žena tu je od toho, aby rodila. Kdo má právo, tohle říct? Kdo si to vůbec dovolí říct? Sociální sítě jsou plné žen, které se dohadují, co je správné a co ne. Správné je to, co sám člověk uzná. Je to protivné a nepříjemné. I žena má právo na to rozhodnou se, jaký chce žít život. Proč musí mít děti, když je prostě nechce? Proč to každý předhazuje? Jen proto, že je žena?

Otázky, samé otázky. Všimla jsem si toho na různých diskusích a radši se zastala lidí, kteří neodsuzují ty, které mají děti, ale vlastní nechtějí. To, že mám syna neznamená, že každému budu vnucovat, jak je život s dítětem dokonalý a bez problémů. Sakra! Vždyť kolik žen trpí po porodu? Dítě je dar, svého syna bych na nic na světě nevyměnila, ale je to tak obrovská odpovědnost, že ne každý tohle chce nebo může zvládnout. 
Proč neexistuje pochopení? Když to dokážu chápat já, jako máma. Kdyby přišel můj syn a řekl mi, že děti nechce, tak bych ho respektovala. Proč by měl mít děti jen proto, abych se stala babičkou? Když bude chtít cestovat a nezavazovat se, tak si přeji jen to, aby byl šťastný a kdo mu řekne, že je sobec, tak toho odseknu!
Ženy tu nejsou od toho, aby rodili, jen mohou, pokud chtějí, předávat dál své geny. Některé chodí dokonce na darování vajíček i přes to, že vlastní dítě nechtějí, tak dalším dávají možnosti. 
Nejsme stejní!

A to samé platí ve chvilce, kdy máte už jedno a druzí se vás ptají na další. Jsem sobec? Proč bych měla být? Kvůli tomu, že chci synovi dát možnosti a finanční zabezpečení? To je tak špatné? Mám rodit jen proto, že mi to říká moje rodina? Mám svůj život milovat a nebo nenávidět? 
To je otázek, že? Mám své sny, mám potřeby a také mám ráda určitou svobodu. Jsem ráda sama a občas je těžké poskládat si myšlenky, když vám do toho stále mluví dítě. Někdo, jako já, kdo nemá moc empatie, kdo sice miluje své dítě o které se bojí, že ho ztratí a při pomyšlení, že by se tak stalo, radši umřu. Nikdy jsem neměla tak velký strach o někoho v mém okolí, ale najednou se bojím, že ho ztratím. Nesnáším ten strach. 

Naopak miluji, když odjedu na víkend či týden pryč a mám pocit svobody, nemám potřebu volat manželi, zda je syn v pořádku, protože vím, že je. On by mi zavolal, kdyby se něco dělo, já nemám důvod se bát, protože můj manžel je lepší rodič, než já. Když špatně vstanu, dokážu být nepříjemná, ale vlastně mě vždy dokáže to moje ledové srdce zahřát, když přijde, obejme mě, dá mi pusu a řekne, že mě miluje. Tyhle chvilky si postupně zapisuji na svého srdce. 

Víte, pamatuji si, co kde říká, co kdy, kde udělal a miluji ho více, než si někteří umí vůbec představit. Chci ho chránit a chci, aby měl nádherné dětství u kterého mi v dospělosti řekne "Děkuji maminko, miluji tě!" tyhle slova chci slyšet, až bude dospělý a já stará. 
Nechci druhé dítě, protože nemám ráda přítomnost dětí, tedy více než jednoho. 

A pak se někdo ozve s inteligentní větou. Ale když vyroste, tak můžeš mít další. PROČ? Já jsem chtěla syna mít brzy s jednoduchého důvodu, abych měla možnosti až vyroste, abych mohla cestovat sama a podnikat dál, jak si přeji. 

Mě už nebaví stále dokola poslouchat, že jsem sobec, protože jsem se rozhodla mít jedináčka. Zároveň nemám ráda, když odsuzují lidé potraty a řeknu vám to takhle. Když nechci dítě, tak mám být těhotná, porodit a dítě dát pryč? Některé ženy své děti po porodu zabijí, jen proto, že nešli na potrat, tak se stali vrahy. Je to v pořádku? Podle žen, co odsuzují potrat očividně ano. 

A ne nemám ráda, když mi někdo řekne, že jsem sobec, protože někdo děti mít nemůže a chce a pak kdo může rodit a nechce, si toho neváží, tohle je ubohé! Tímhle se ohrazovat je neskutečně sobecké od lidí, kteří se ptají!

Žijeme v 21.st a stále se ty názory mění, já jsem děti taky nechtěla, ale rozhodla jsem se, když jsem našla správného muže, on je opravdu člověk, který je hoden být otcem a celkově rodičem. Miluje nás a toleruje mé rozhodnutí, vím dobře, že on by chtěl další, ale zároveň dobře ví, že já bych to už opravdu nezvládla. Ví, že mám ráda klid a občas i svojí svobodu. 
Myslím si, že nejsem ani dobrá manželka a matka, ale za to oba miluji a nechci je ztratit i když tohle vím. Můj muž by si mohl vybrat lepší ženu, lepšího člověka a lepší matku pro své dítě, ale věří, že jsem dobrá máma. Malému nic nechybí, věnuji se mu, hraji si s ním a hlavně rozšiřuji slovní zásobu čtením a povídáním. Vysvětluji mu, co musí pochopit. Křičím na něj, když 100x opakovanou věc udělá znova a znova, dostane na zadek, když křik nezabírá, ale za to na ulici pozdraví, poděkuje, poprosí a omluví se. I když je pravdou, že na omluvách ještě pracujeme, protože to moc nechápe.
A těchto slov si strašně vážím, přijde a poprosí, udělá něco a omluví se (obejme, pohladí, dá pusu - když to neřekne), když mi přeje dobrou noc a dá mi pusu, když řekne dobré ráno a přijde se přitulit. Když celou hodinu volá maminko a já mám hlavu k prasknutí :D, jo tohle je fakt šílený, ale občas se ho prostě snažím ignorovat, protože chci aspoň chvilku sedět na zadku. 

Opět jsem napsala něco, co si myslím. Své pocity ke svému synovi, lásku kterou k němu chovám, ale také to proč si myslím, že neohleduplný člověk není ten, kdo děti nechce, ale ten kdo se ptá. Nikdy nevíte, zda děti mít nemůže a nebo nechce, to samé platí u druhého dítěte, jsou ženy, co po jednom dítěti nemohou už mít další a víte, jak se mohou cítit po těchto otázkách?
Neptejte se, pokud vám už člověk jednou odpověděl. V mé rodině takto vznikají konflikty, takže se tomuto tématu snažíme vyhýbat obloukem. 

Jak jste na tom vy? Chcete/ nechcete? Ptají se vás druzí nebo to chápu? Tolerují vaše rozhodnutí druzí?

A láskou,
Vaše SAGI ♡

3 comments:

  1. Život v této době rozhodně není o tom mít co nejvíce dětí a žena má rozhodně právě se rozhodnout, kolik dětí chce a nikdo by jí do toho neměl kecat. Přijde mi lepší mít jedno a dát mu vše, co potřebuje, než mít dětí víc a nedokázat se o ně postarat. Naopak tě v tomto obdivuji, dokáži si představit, že tlak na tebe musí být velký, ať už od rodiny a nebo od manžela. Ale to jak víš, co chceš a nenecháš se natlačit do opaku, to je v tomto obdivuhodný. :)

    Little Dreamer

    ReplyDelete
    Replies
    1. Také si myslím, že doba, kdy byla "povinnost" rodit děti už dávno skončila. Navíc žena se na to musí cítit a ne být do toho nucena. A přesně jak píšeš, dát mu vše, tedy zážitky z cestování, poznávání památek a kultur, apod. S dvěma dětmi je to skoro finančně nemožné.
      Ne vždy, ale občas je tlak vyvíjený šíleně a někdy je to podáno celkem dobře. Naštěstí manžel ví, že nechci, tak říká jen "ať je to tak, nebo tak, vždy budu na tvé straně". ♥
      Děkuji hrozně moc ♥

      Delete
  2. Každý má jednat jak cítí. Já mám také jedno dítě. Dřív se mě každý ptal dy druhé?A znám moc dobře tyhle otázky. U mě Bc yl však problem, že další dítě mít nemohu. Ale vysvětlovat okolí je asi to nejhorší. Mlčím. Nechci lítostivé pohledy. Doba kdy žena rodila dítě za ditem je pryč. Děkuji za tenata a inspiraci. ��krásné jaro.

    ReplyDelete

Děkuji za Vaše komentáře.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...