29/03/2018

Red coat & ripped jeans

4


Šťastná, spokojená a aspoň jednou týdně překvapená. Nadchnu se snad pro každou příležitost a mezitím, co se venku procházím a poslouchám své oblíbené písnicky, se usmívám na celou Plzeň jako pako. V hlavě se mi honí ty nejvíce pozitivní myšlenky a i když není všechno růžové, tak já tomu chci věřit. Jsem realista, takže vím, že abych vše vnímala růžově, nestačí mi obléknout si nejvíce růžový outfit. 

Tento týden byl jen o dobrých chvilkách, od chvilky, kdy mi přišly látky a já začala realizovat po částech svůj velký sen, tak po maličkosti v podobě bot, či nabídek na spolupráci. 

Ve středu, tedy včera, jsem měla možnost se jako host účastnit slavnostního otevření CrossCafe v Centralu. Nádherné místo, které působí uklidňujícím dojmem, působící otevřeným dojmem, díky oknům skrze které vidíte přímo na náměstí, kde například teď probíhají Velikonoční trhy. 
Posezení jak pro studenty, kteří se zde mohou v klidu učit, tak i pro maminky s dětmi, které se zde vejdou bez problémů s kočárkem, to já měla vždy velký problém v menších prostorech (když ještě jezdil v kočárku). 
Oceňuji aspoň jeden bezlepkový dort, který je podle sezóny a dá se říct podle "poptávky a nabídky", vždyť to všichni známe. Také jsem si pochutnala na dortu, který byl na mě celkem dost sladký, ale i tak jsem si ho vychutnala.
Také nesmím zapomenout hlavní důvod, proč jsem tam tedy byla. Tedy já si to myslím a jsem za to vlastně i ráda. Když už, tak proč neudělat něco bláznivého, že?! Poprosili mě, zda bych udělala rozhovor stálého zákazníka s mým pohledem na novou kavárnu, takže když si udělat trapas, tak pořádný. V Liberecké televizi jsem se ztrapnila a to nejen jednou. 
Říkala jsem si, že svůj strach, tedy celkově trému mluvit před lidmi musím nějak překonat. Představte si člověka, který měl panický strach z mluvení před třídou, že musel recitovat na chodbě a nebo v "kamrlíku". S tímto jsem bojovala vždycky, hrozně jsem se začala potit a koktala či říkala naprosté nesmysly. 
Upřímně i včera tomu nebylo jinak, byla jsem zpocená od samotného probuzení, až po chvilku, kdy mi zapojovali mikrofon a já jen doufala, že "sakra, snad nesmrdím". A pamatuji si sice na, co se mě ptal, ale vůbec netuším, co jsem odpověděla. 
Navíc ještě před rozhovorem mě kameraman hledal po kavárně, měl asi tak 3 metry, nebo aspoň jsem měla pocit, že měl 2x170cm :D. Překvapivě mě nenašel. No já se dost často ve společnosti, kde jsem sama, schovávám v koutě, kde je na mě, co nejméně vidět. Takže šel za paní, která mě pozvala na událost a ona mu hned ukázala, kde sedím, v tu chvilku jsem pochopila, že mě opravdu hledal a tak jsem šla na "popravu" :D. Chlapi prohodili pár fórků, že jsem se schovávala (trocha pravdy na tom vlastně byla), ale mám to za sebou a teď doma poslouchám docela dost vtípků a to jsem to ještě neviděla -_-. 

Další věc je ta, že pracuji hezky pěkně na střizích, které brzy poznáte, tedy jeden z toho už můžete přibližně vidět na instastories na druhém účtu. 

Co vám budu povídat. I když není každý den růžový, tak to neznamená, že takový budou všechny. Navíc pokud se bojíte, tak jděte i se strachem a ukažte mu, že k vám patří. Bez strachu není odvaha. Stejně jako bez nenávisti není láska. ♥ 

Outfit
Jeden z velice mrazivých a špatně odhadnutých dní. Mám asi velké štěstí, že to (zatím) nikdy neodstonám.
Červený kabát už jistě znáte a to samé platí u košile, oba tyto kousky pochází ze Sammydress s kterým jsem kdysi spolupracovala a asi byl jeden z těch lepších i když jsem o tom i dost silně pochybovala. Mám tyto kousky už dobrý rok a jak kabát, tak i košili jsem poctivě vynosila. Nicméně na kabátech z asijských stránek se prostě "kvalita" pozná i po čase, takže určitě to není kabát, který mi bude ještě dalších 10let sloužit, možná ještě letos to zvládne :D. Ale nepředbíhejme, když zrovna zima (snad) skončila. 
Nejen, že pod košilí jsem měla ještě dvě trička, ale pro jistotu, když už vypadám dost jako buřt, tak jsem si vzala roztrhané kalhoty. A nevzala si do nich ani silonky (to už bych byla hotová narvaná jitrnice), ale vlastně nemám ani ponožky v botech. Řeknu vám, že to bylo celkem zajímavé.
Nohy se mi potili a zároveň se mi na nich tvořil nejspíše led, takže to bylo ještě ok, ale moje kolena byla červená, jako obličej, když se zpotím ve fitku :D. 

Kam tento outfit doporučit? Do počasí, kdy není ani teplo a ani zima :D. 

Foto: Tecí Němečková | INSTAGRAM | FACEBOOK |


Kabát, košile: Sammydress / Kalhoty: F&F / Kabelka: Reserved / Boty: Časnaboty

S láskou,
Vaše SAGI ♡

27/03/2018

Hello, Spring!

2


Po vyčerpávajícím víkendu, díky kterému jsem domu neseděla jen na zadku, přišel opět pracovní týden. Ale já se vlastně začala hned těšit, protože jsem si myslela, že mi v podělí dorazí látky a já začnu, ale ony jaksi nedorazily. Jsem poslední dobou ve stresu, jelikož nemám ještě všechno, spíše mám pocit, že nemám vůbec nic, ale chce to čas. 

No vrátím se na chvilku k víkendu, kdy jsem měla takový změny nálad, až to není možné. Kdo čtete můj blog dlouho, tak víte, jak to mám s dětmi a když se mě někdo zeptá, dokážu být fakt nepříjemná. Na toto téma budu dělat nejspíše opět samostatný článek, který bude po dlouhé době snad i v sobotu ♥ (případně bude další úterý). Dokážu se totiž s vlastní maminkou fakt hodně pohádat a není to příjemné, protože obě štěkáme, obě chceme mí poslední slovo a i když to myslí nejspíše dobře, tak já chci, aby někdo uznal můj názor. Utlačovat se nenechám a ani citově vydírat, upřímně pokud bych nemohla na potrat, tak dám asi dítě mojí mamince, která by se jistě postarala za mě, když by to tak moc chtěla. Zní to krutě, ale já se děsím všeho, co se týká mě a těhotenství natož ještě porodu. 

V neděli se vyjasnilo a nejen venku, ale i nálada byla o milion procent lepší. Mám totiž svojí spřízněnou duši, se kterou jako jedinou dokážu telefonovat fakt dlouho. Rozumíme si, obě jsme praštěné a je toho tolik, že to není možné. Takových dnů bych mohla mít hned několik v týdnu. Vtipné, že jsme byli kolegyně v práci a poznávali se, kdy jsem prohodila o Japonsku pár slov a už to jelo, na stejné vlně. 
Ten den mě fotila a já byla ráda, že nemusím otravovat svého manžela, no a večer se mi nevím jak, vymazali všechny fotky z karty, takže ano, jdu otravovat svého manžela, který mě nafotí hned, jak bude čas. 
Poté, co jsme se rozloučili po velice zajímavě ukončeném dni, jsem dorazila domů a připravila se na svůj první livestream. Bože já se tak hrozně styděla a Týnka mě tam přišla trochu podpořit, tak to mě trochu zachránilo. U příštího streamu už možná budu i šít ♥. 

Outfit
Jaro se nám ukázalo o pár dní dříve, než byl víkend, ale stále bylo celkem chladno. Takže jsem ještě místo lodiček vytáhla kozačky nad koleno, které jsou snad u mě nejběžnější, hlavně, když je chladněji. A sukni jste mohli vidět v jednom z nedávných outfitů. 
Co jsem tentokrát pozměnila, tak to jsou barvičky. Jako top jsem zvolila takový přehoz, který jsem si kdysi koupila v sekáči, je to velikost 50 a jak dobře se nosí. Abych měla jistotu, že svoje nic nikde neukážu, vzala jsem si ještě tílko, které téměř nebylo ani vidět. 
Než jsem na sebe oblékla kabát, tak jsem si pod něj musela ještě něco vzít, jak "říkám" teplo ještě nebylo. A tak to jistil dlouhý svetr z Blancheporte, myslela jsem si, že bude ještě o pár centimetrů delší, jako je na fotografii, ale když mi zakryje nedostatky, tak má i tak moje plus. Jediné, co si myslím, že není úplně na místě, tak to bude cena. 100% akryl není úplně tak příjemný, jako jiné akrylové svetry, se kterými jsem se již setkala, také člověk musí počítat, že umělá vlákna způsobí například elektrizování oblečení či vlasů. Další věc je ta, že se rychle žmolí. 
Kdo mě zná, tak ví, že nadávám na cena x kvalita celkem dost, sama čekám kolikrát i na slevy. Pokud si kupujete svetry za plnou cenu v obchodech, tak je to pro každého i normální cena. Ale pokud vám některé materiály způsobují svědění a mezi nimi je akryl, tak to není nic pro vás. 
Já jsem to nevěděla (mám totiž pár akrylových svetrů, které mi nic nedělají), takže soudím podle reakce na kůži, já svetr nosím s dlouhými rukávy, ale vydržím to chvilku i s krátkými. Bohužel se pak drbu, protože mi očividně materiál úplně nesedí. Přijde mi to trochu jako směs jiného materiálu s akrylem.
Ušitý je jinak velice pěkně!
Na svetru nasazený mám svůj oblíbený fialkový kabátek, který ještě určitě uvidíte ♥.

Foto: Kristýna Marková | INSTAGRAM |


Kabát: Vinted / Svetr: Blancheporte / Top: Textile House / Sukně: Oodji / Boty: CCC / Kabelka: Mohito

S láskou,
Vaše SAGI ♡

22/03/2018

"Maminko, pojď sem!"

0


"Maminko, pojď sem", "Kdo to byl?" "Maminka", "2,3,5,7..." a tím to rozhodně nekončí. Pamatuji si, když jsem strašně chtěla, aby Míša už mluvil a řekl mi, co ho bolí, což už říká a také, abych si s ním už trochu popovídala. S dětmi je totiž vážně sranda, na to jak moc ukecaná dokážu být já, tak na mého syna nemám a občas chápu, proč druzí chtějí, abych chvilku mlčela. 

Kdo máte děti, tak to asi znáte. "Kdy už začne chodit?" a poté "Kdy už si sakra sedne na zadek?!". Já si stále pamatuji, jak jsem s manželem říkala, že chci aby už lezl, pak začal lézt, ale na druhou stranu, pak vytíral podlahu až nakonec šup a lezl všude. V tom malém bytě, kde jsme předtím bydleli, jsme museli vše přesunout nahoru, aby k tomu nemohl. Před stěhováním se začal stavět, byla jsem s ním sama doma a koukala na seriál, když najednou se začal zvedat o obývací stěnu. Bože můj! Já měla asi Vánoce z toho, houpal se tam na místě a radoval se ♥, problém byl, že mu nešlo moc padání :D. Po pár týdnech udělal asi pět samostatných kroků, kdy už byl doma tatínek a on přeběhl ze strany na stranu ♥. A od té doby se už nezastavil.

S chůzí přišla větší opatrnost, ale nemáme oči všude a v novém bytě nám prcek spadl na hlavu z gauče, byl večer, takže jsem ho měla u sebe v posteli a druhý den kmitala k doktorce. Naštěstí vše bylo v pořádku, ale i tak jsem měla skoro zástavu srdce. No prdlej je i tak, kvůli tomu nemusí padat na hlavu.

Upřímně. Míša padá všude, je hyperaktivní a občas mi pije krev jako nejvíce hladový upír na světě. Naštve se, hází věcmi, hraje uraženého, hází pubertální ksichty, za které (kdyby byl starší) by měl dostat přes čumák, ale je to prostě dítě, které zkouší, co všechno může. Takže skoro nic. :D 
Víte ono je vtipné sledovat, jak přijde k tátovi a prostě ho "jen tak" nakopne a zdrhne, ale mamince to neudělá - správný přístup k ženám. Celkově si děti vždy více dovolí u tatínků, protože my maminky jsme většinou generálové. 

Navíc můj synátor je vysloveně fixovaný na tatínka, kterého hrozně miluje. Takže, když se spakuji na víkend pryč, tak vlastně ani nechce, abych se vrátila :D. To jsem takhle byla v Brně a psala jsem, ať mi Míšu natočí a řekne mu, že maminka jede domů :D, jo asi jsem to vidět neměla, protože brečel a říkal "NEEEEEEEE!". 
A teď?! Teď mě mezi dveřmi při příchodu obejme a nebo mi řekne "Ahoj, koukám" - což znamená, že má tatínek svojí chvilku klidu a Míša má hlavu v tabletu. Tablet jsem odsuzovala a teď ho na tu hodinku denně ocením, prostě mám klid na práci a je mi hej. 

Ale teď už odbočíme od mé chvilky "maminkování" a přejdeme k šatům, které mám na sobě. 
Jsou z asijského e-shopu Zaful a překvapivě jsou mi krátké, což by mi až tak nevadilo, jelikož to zase tak špatně nevypadá. Horší je, že jsou mi velké v horní části těla a tím mě i rozšiřují, čemuž nepomáhá plisovaná sukně, která rozšiřuje vždy. Proto jsem se rozhodla je nafotit, aby jste viděli, jak vypadají před tím, než je předělám. 
Líbí se mi totiž vršek, tedy krajka, je příjemná na těle a umím si jí představit s něčím jiným, možná i s jinou barvou ♥, musí se jen poupravit, aby seděla na těle lépe. Nicméně to chvilku potrvá, protože teď je investice na látky trochu jinde a je důležitější. 

Foto: Michal Čopan


Šaty: Zaful / Pásek: Reserved / Boty: Botovo

S láskou,
Vaše SAGI ♡

20/03/2018

Jsem srab, ale věřím.

0



Přiznávám, že čím víc se všechno blíží, tím větší srab jsem. Uklidňuji se tím, že se říkám, když už jsem začala, tak hned nesmím skončit. Co je horší? Zkusit to a neuspět a nebo nezkusit a na úspěch pouze myslet? Opravdu jsem poslední dobou mimo, hlava v papírech a stále mám něco na srdci. 
To, že musím myslet dopředu, nebo přemýšlet o tom, jak udělám dalších 150 věcí a být na to sama, to je dost těžké. 

Nebudu psát kdy, kde a co bude, protože sama ještě nevím kolik času to zabere. Musím si udělat rozvrh takový, abych stíhala zakázky, domácnost, péči o sebe a také blog, práci a mnohem více. A nemám na očích růžové brýle, jak hned budu mít zaměstnance a pak budu už v klidu. Vlastně to ani takto nechci, chci být svůj pán a svůj vlastní zaměstnanec. Chci, aby každý kousek oblečení prošel skrz mé prsty.
Látky jsou na cestě, úřady skoro vyřízené, dokoupit se musí nějaká ta galanterie a papíry na střihy, které si budu schovávat. 
Když už jsem u těch střihů, tak to je asi věc, která je ze všeho nejvíce náročná. Byla jsem zvykla pár let dělat konstrukce střihu na míru člověku, kterého jsem znala osobně a přímo na něm jsem upravovala. Teď bude můj zákazník někdo, jehož míry bude mít figurína a já budu doufat, že mu to i tak bude sedět. Řekněme, že to je risk jako blázen, ale věřím, že časem se zajedu a už to půjde lépe. 

Teď překonat svojí bojácnost, přestat být srab a pustit se do toho o čem sním a jen o tom nepsala. Není totiž nic lepšího, než si začít sny postupně plnit a věřte, že s téměř nulovým základem je to hodně těžké. 

Důvod, proč chci, aby vše vyšlo, je, motivovat druhé ke změnám, k tomu aby šli za svými sny. Strach je přirozený a není vlastně nic lepšího, než mít z počátku strach a pak se přes něj dostat. 

Rozhodně na blogu budu o všem informovat a navíc, dnes o půlnoci končí soutěž, tak pokud chcete, můžete se ještě účastnit. 

A ještě taková maličkost k těm úřadům. Já jsem docela dost nervózní člověk, co rychle panikaří, když něco neví na 100%, takže jsem se málem ztratila. Jenže to není vše, já tam šla totiž na dvakrát, jelikož jsem šla za maminkou a vyzvednout peníze, pak jsem se tam vrátila, všechno se vyřídilo a pak jsem měla jít platit.... Dobře, trochu jsem to nevychytala, jak jsem to chtěla už mít z krku, takže jsem místo k pokladně šla na "recepci", kde byl strašně hodný pán, který mi řekl "rád bych si od vás ty peníze vzal, ale pokladu máte tamhle"- BOŽE MŮJ! Přemýšlela jsem, jak moc blbě jsem právě asi vypadala :D. Nejlepší na tom všem bylo, že jsem si nemusela ani chodit vyzvedávat, protože překvapivě se na úřadech najednou dá platit kartou -_-. 
No a pak už jsem konečně letěla domů, venku bylo asi mínus sto, náledí, ale "tučňáčí" chůze jistila, že nespadnu.

Mimochodem, když bylo náledí, nebo celkově, když zrovna náledí je, máte taky tak velkou slovní zásobu sprostých slov? 

S láskou,
Vaše SAGI ♡

15/03/2018

Sny, které se zdají

2


Některé věci v životě jsou pro někoho těžší i naopak lehčí. Všechno je o osobnosti člověka a jak se dokáže se vším vypořádat. Upřímně jsou věci, vzpomínky, které se mě nechtějí pustit a nebo je nechci pustit já sama. S blížícími se Velikonocemi je to o to horší. Špatný spánek se dá momentálně vysvětlit zablokovaným krkem - naštěstí bolest už odeznívá.
Míváte občas noční můry? Já od té doby, co mám syna, tak je mám často. Strach je asi moje druhé jméno, role rodiče je fakt náročná a pokud mi dříve neklepne, tak nevím.

Nicméně se dneska s vámi podělím o příběh, sen, který mi občas do dnes nedá spát. Možná není veselý, ale pro mě to bude jistota, že na něj nikdy nezapomenu. Jednou, možná, opravdu zapomenu.

Rok 2013 Velikonoční neděle. Budím se s pláčem. Zdál se mi sen, kde stojím v řadě na hřbitově a postupně přicházíme k hrobu a loučíme se s duchem, který se nad hrobem vznáší. Byla jsem daleko v řadě a čekala, až na mě přijde řada, do té doby jsem ještě neviděla tvář. Nevěděla jsem, kdo to je. 
Přišla jsem na řadu a začala se ptát,"Proč?", proč zrovna ona, proč někdo, kdo mi byl tak blízký! Ten sen si pamatuji, jako by se stal včera a stále jsem z něj "na měkko". 
Nad hrobem se "vznášela" moje prababička z tátovo strany a říkala mi, že se se mnou musí rozloučit, že musí už odejít pryč a přišla mi dát své sbohem. Klekla jsem si k hrobu a prosila, aby neodcházela, můj pláč byl tak intenzivní, že jsem plakala i ve skutečnosti. Najednou se rozplynula a já tam hystericky klečela a jen brečela.
 Za chvilku jsem se probudila. Uřvaná, nechápala jsem, co se stalo, ale říkala jsem si, že to byl jen sen. 

Občas bych si přála na tohle úplně zapomenout. Byla jsem na Velikonoce doma a na internát jsem měla jet až o den/dva déle. Chystali jsme se na návštěvu k babičce z tátovo strany, nechtěli jsme ani volat, prostě jsme je chtěli překvapit. Když zazvonil telefon, tak jsem ztuhla, upřímně ani nevím proč. Hlas mého táty byl jiný, zvláštní a já tušila, že se stalo něco špatného. 
Co, když se se mnou přišla rozloučit? A teď mi oznámí, že opravdu umřela? 

Ano, babička umřela a já měla pocit, že mi puklo srdce. Nedokázala jsem myslet, dodnes na všechno vzpomínám a hlavně na ní! Na člověka, kterého jsem fakt zbožňovala a měla jí v hlavě zafixovanou jako vzor ♥. Chybí mi stále a pořád a už je to 5 let, tedy bude, přesně 31. března.
Jezdila jsem za ní do domova důchodců, když jsem zrovna byla doma a ne ve škole. Prohlásila, že si přeje, aby se dožila mojí svatby, která se konala rok a něco poté. Chyběla mi tam, mrzí mě, že tam se mnou nebyla a nepoznala mého manžela, nepoznala mého syna, ale upřímně věřím, že tam s námi vlastně byla a sledovala nás ♥. Do dnes nás sleduje ♥.

Kdybych mohla mít ještě nějaké přání, tak bych si přála jí naposledy obejmout a říct, že jí děkuji za všechno! Dokonce bych si dala její nejlepší míchaná vajíčka (který nikdo jiný neumí), byla to správná žena se srdcem na správném místě ♥. 

Jezdila jsem za ní hrozně moc ráda a právě proto, že se blíží Velikonoce, tak jsem si na tohle všechno opět vzpomněla. Nechci, aby to někoho rozesmutnilo, ale chci, aby jste si všichni vážili těch, kteří jsou pro vás důležití. Odcházeli od nich s objetím a krásnými slovy. Vzpomínali jen na krásné časy, výchovu, prostory a mnohem více.

Bydlela na vesnici, měla spoustu slepic, králíků, obrovský pozemek, obrovský pískoviště a šílenou kadibudku, do které jsme nikdy nechtěli chodit. Teď se nad vzpomínkami pousměji, jak jsme jí prolezli zahrádku, jak jsme se schovávali pod kovovou postelí. Usínali jsme v poctivých dekách, které byly gigantické a načechrané, tak že v půlce noci jste měli peří jen u nohou a nebo prostě tam, kde jste nechtěli. 
Dům byl sice chladný, ale člověk, který tam bydlel, ten ho dokázal zahřát svojí přítomností. Tyhle vzpomínky miluji! A jsem šťastná, že na tomto světě existovala ♥.

Do dnes se bojím, že se se mnou někdo přijde zase rozloučit. Na jednu stranu přiznám, že jsem zároveň hrozně ráda, že jsem se rozloučila. Sice to byl sen, ale řekli jsme si sbohem i když to hrozně bolelo a to mě zároveň těší ♥. 

Už jste také měli sen, který se vyplnil? Rozloučil se s vámi někdo pomocí snu?

Normálně se u mě takovéto články neobjevují, ale měla jsem potřebu tohle všechno napsat. ♥

Outfit
Jaro stále není v plném proudu, ale když se k nám postupně blížilo, tak jsem vyrazila v mojí staré, stále krásně bílé a moc oblíbené sukni z Oodji. Ten obchod v ČR úplně zrušili a to mě asi mrzelo nejvíce, když vezmu v potaz, že jí mám už 6 let. Zase se musím, ale přiznat, že jí nenosím každý den, ani do sychravého počasí, hlavně proto, že je bílá.
Další kousek jsem si koupila, když jsem byla těhotná, ale věděla jsem, že ho potom budu nosit. Krásná košile s květinovým vzorem, zakoupená v sekáči. To na tom těší člověka ještě více. 
Nesmím také opomenout kozačkami nad koleno, které se někomu nelíbí, ale já je miluji :D. Krásným kabátem, jehož vzor byl a je letos "trendy", toto slovo fakt nemám ráda :D. A aby těch tlumených barviček nebylo málo, tak jsem si zvolila růžovou kabelku. 

Jak se vám tento outfit líbí?

Foto: Veronika Marková - IG: @verunm


Kabát: Zaful / Top: Textile House / Sukně: Oodji / Kabelka: F&F / Boty: Časnaboty

S láskou,
Vaše SAGI ♡

13/03/2018

Red&Blue

2


Nádherný víkend je už za námi a hned na začátku týdne nám prší. To už snad začíná apríl? Myslím, že to bylo první, co mi proběhlo hlavou, když jsem se v pondělí probudila. Nicméně, nebudu vypisovat, jak moc se mi chtělo spát a nic nedělat v pondělí, navíc se zablokovaným krkem toho moc nejde. A to doslova.

Masáže od manžela mi trochu pomohli a tak jsem mohla aspoň trochu v neděli fungovat. Donutila jsem svého milovaného, aby mě nafotil, kupodivu měl o 20% méně připomínek, než normálně. Ano jemu se zrovna nechce mě dvakrát moc fotit, nebaví ho to a ke všemu by radši dělal 350tisíc dalších věcí, jen aby se tomu vyhnul. 
Neuvědomuje si vůbec, jak moc je šikovný a jak moc se mi od něj fotky líbí. 

Den začal celkem vtipně, protože jsem se zablokovaným krkem šla samozřejmě cvičit, joooo to byla blbost. Já vím! Šla jsem si dát sprchu a nalíčit se, abych konečně vypadala jako člověk. Kupodivu. Vzala jsem na sebe první, co mě napadlo a vyrazili jsme na procházku a fotit. 
Manžel chodí s detektorem hledat a tak měl trochu naspěch, když jsem zjistila v půlce cesty, že jsem doma nechala kartu :D. Tak jsem se pěkně proběhla. Potkala svého tátu a s ním jsem pak šla za kluky. Táta pak zabavil aspoň za chvilku syna, díky čemuž bylo focení a polovinu rychlejší. 

Po focení se manžel odebral domů a já s Michálkem přemýšlela, co podniknout a tak jsme vyrazili do Zoo ♥. Vlastně jsem chtěla jen do Dinoparku, ale zjistila jsem, že mám vstup i do Zoo a tak jsme si udělali takovou krásnou procházku. Michálek koukal na dinosaury, zavítali jsme do Botanické zahrady a viděli jen pár zvířátek. Spoustu (skoro všechny) jsme museli přejít. S plánem, že půjdu jen do Dinoparku, jsem si nevzala žádnou hotovost a tak jsem nemohla Míšovi koupit ani pití. 
Ale užili jsme si spoustu zábavy i tak. Ke konci už jsem Míšu nesla na zádech, zaplať pan bůh, že jsem ho nemusela nosit na ramenou. To bych nezvládla. 
Šli jsme domů, kde po jídle usnul a byl klid. Já mohla aspoň trochu s tím krkem odpočívat a celkově, od středečního tréninku a nedělního kardia, byl můj pohyb dost bolavý. Poprvé jsem zjistila, že i sedět bolí. :D

Outfit

Dlouho tu nebyla žádná tylová suk... dobře, myslím tím červenou tylovou sukni. Kterou jsem opravdu dlouho nevytáhla. Díky její načechranosti je pro mě vhodná spíše na jaro a léto, kdy vezmu maximálně koženku a nebo topíky. Tentokrát jsem si k ní vzala modrou košili, která je "trochu" větší, takže klasika. 
K této, pro mě, jako Plzeňačku typickou kombinaci barev (FC Viktoria - kdyby někdo nevěděl), jsem musela ještě doplnit jednu barvu a to růžovou. Nic totiž není pohodlnějšího na procházku, než tenisky. Opět tu mám růžové tenisky z Časnaboty, které se k tomu celku krásně hodili a ladili i k jemné kabelce z Mohita, do které se toho sice moc nevejde, ale peníze, mobil, klíče a karty, ty tam dám vždy (když opomenu fakt, že tentokrát jsem ty peníze měla jen na té kartě)
Konečně jsem také už vytáhla sluneční brýle, letos bych je chtěla trochu obměnit, takže chci najít nějaké zajímavé. ♥

Jaký jste měli víkend? Líbí se vám fotky od mého manžela? Měl by mě fotit častěji?


Košile: Textile House / Sukně: Aliexpress / Kabelka: Mohito / Brýle: F&F / Boty: Časnaboty

S láskou,
Vaše SAGI ♡

08/03/2018

Barevný začátek jara

2


Jsou dny, kdy je náročnější myslet pozitivně a zároveň dny, kdy to ani jinak nejde. Sama k sobě dokážu být opravdu krutá, ale k druhým bych si to nikdy nedovolila. Ne vždy to tak bývalo. Nebyla jsem zrovna moc pokorná a navíc jsem bývala i dost arogantní. No kdo občas není, řekněme, moje chování se odvíjí často od chování z druhé strany, ale po většinu času si na obličeji ponechávám ten "milý" výraz ve tváři, abych zakryla, jak moc bych chtěla toho člověka praštit. 

No ruku na srdce, kdo to tak občas nemá. Při práci v obchodě se sejdete s lidmi různého vychování. Od zákaznic ve věku 12let, křičících na vás, zda nemáte tohle a tamto i přes to, že obsluhujete zákazníky, až po lidi, kteří se s vámi zasmějí a popovídají. 
Nejvíc mi asi vadilo, když ani nejsou schopní pozdravit, vlastně neřeknou ani slovo. Ještě vytrhnout tašku div ne z ruky a kráčí si pryč. Pak jsou tu nepříjemní lidé, kteří po chvilku povolí trochu úsměv a i ti, co vám ukazují, že pouhá prodavačka není na jejich úrovni. Docela zábava, ne? 

Právě lidé, které znám, vidím poprvé a nebo sleduji na instagramu, tak ti dokáží motivovat i ovlivnit. Jak se například má cítit člověk s mojí postavou, když holky velikosti 0 říkají, že jsou tlusté. Jaké o sobě mám mít mínění, když se mi nedaří zhubnout? Vtipné je, že ty dívky, ženy, tak ty o vás neřeknou, že jste tlustí, protože to nedokážou říct druhým. Já sama o sobě říkám to samé, ale v životě bych to neřekla žádné mé kamarádce, byť je možná silnější než já, podle mého není žádná má kamarádka tlustá. Nevidím je tak, ale sebe tak vidím každý den. 
Důvod pozitivního myšlení a negativního je pouze v mě samotné, vím to dobře. Vím, že když si jdu zacvičit, tak se cítím skvěle i když druhý den sotva chodím, zvedám apod., tak se cítím skvěle. Hned druhý den jsem například doma a mám pocit, že tam potřebuji znova, že musím někam jít, něco se sebou dělat. Myslím si, že toto zažívá skoro každá žena, nebo zažívala do doby, než se rozhodla se přijmout jaká je. 
Já se chci stále zlepšovat, chci vidět zázraky a postupovat dál, tím, že to chci moc rychle, na sebe navalím trochu více zátěže. Uvědomím si to až déle, ale i tak pokračuji v týrání sebe samotné. Takže zatím, co vystupuji jako sebevědomí člověk, tak se uvnitř užírám a snažím se to skrývat jak je to jde. 
I malé pokroky jsou pro mě krok kupředu. Takže věřím svému přesvědčení, že všechno toto opadne a už nebudu myslet na hlouposti, které rozčilují mého muže :D. 

Outfit
Pohodlí, ale rozhodně ne teplo. Pamatujete si minulý týden, jak byli ty mrazy? Ano já přesně takto vylezla ven a ano, bylo mi zima. Nicméně se podívejte ven, jak to přivolalo jaro :D. 
Tylová sukně o které jsem vám psala v minulém postu, tak i přes její vady jí ráda nosím. Reálně přemýšlím o další. 
Minule jsem k tylové sukni měla boty z Časnaboty a ani dnes tomu není jinak, tedy tentokrát to jsou růžové tenisky, které bych potřebovala snad ve všech uvedených barvách. A to si nedělám srandu. 
Nejen k tylovce se krásně hodili, ale i k růžovému křiváku z Bershky byli jako stvořené. Pod ním jsem byla tři bílé topy, aby mě to aspoň trochu zahřálo a nesmím opomenout ani punčochy z Calzedonie, které jsem si před Vánoci koupila a také ještě na kabelku, kterou mám díky štěstí a dokonce i levnější než byla původně.
Nakupovala bych více, ale kvůli momentálním výdajům si nemohu vůbec dovolit utrácet, což je fakt smutné :D. 
U outfitu mám také sluchátka, normálně neříkám, co jsem kde dostala, ale tady musím. Protože já sama byla hrozně překvapená a nečekala to. Manžel mi je koupil k Valentýnu, což je pro mě opravdu ojedinělé a neobvyklé. I tak jsem za ně hrozně vděčná a překvapení přichází vždy nečekaně, není-li tak?!

Foto: Veronika Marková - IG: @verunm


Bunda: Bershka / Top: Pimkie / Sukně: Asos / Punčochy: Calzedonia / Kabelka: Pimkie / Boty: Časnaboty

S láskou,
Vaše SAGI ♡
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...