30/05/2017

Army green dress

0


Jenom začalo letní počasí, všichni se hned "vyvalili" k vodě. Asi bych dokázala být zlá jako spoustu lidí, ale taková nejsem, upřímně jim to závidím, že si jdou jen tak lehnout na pláž a zaplavat si ve vodě. Já sotva vydržím sedět na jednom místě a představa, že bych měla jen ležet, to mi moc nevyhovuje. Navíc, jak jsem již psala k vodě nechodím a myslím, že se můj "komplex" pouze zhoršuje, ale o tom až v jiném článku.

Už je to cca přes měsíc, co jsem aktivně začala běhat a upřímně bych nikdy nečekala, že mě to bude bavit. Ač jsem úplný pako, který jde přes své limity, tak mám stále nutkání se rychle zlepšovat. Po roce a půl cvičení jsem přestala už věřit i tomu, že bych se svojí postavou mohla být někdy spokojená, ale i přes to mě jakékoliv cvičení, posilování, běhání nepřestává bavit, ba naopak. 
Každý den běhám a během měsíce jsem se dostala z 2km na 6km, což je pro mě celkem zázrak, jelikož jsem to téměř nikdy nedokázala zaběhnout a najednou běhám, jako bych běhala dříve. Jsem na sebe v tomto směru neskutečně pyšná a jsem ráda, že mám kladný vztah ke sportu.

Když už jsem u toho sportu, tak bych vás chtěla trochu motivovat. Nikdy jsem nebyla zrovna atletický typ, ale vždy mi záleželo na tom, jakou mám postavu, nicméně jsem kdysi snědla úplně všechno a do toho ještě zhubla. Celý život se mi obrátil ve chvíli, kdy jsem otěhotněla a s každým přibývajícím kilem jsem chtěla víc a víc cvičit, do jisté míry jsem nemohla, ale každý den jsem šlapala nespočet schodů (když nemáte výtah je to super povinnost). Po porodu jsem si slíbila, že zhubnu, což se taky stalo a kvůli stěhování jsem nemohla už dále chodit do fitness, nešťastná jsem cvičila doma, jelikož jsem takhle trávila akorát více času doma, což mě naprosto demotivovalo. 
Najednou jsem si dala asi 3 měsíční odmlku a přišel zvrat, když jsem zjistila, že jsem nabrala. Ano opět uřvaná jako malé dítě s odřeným kolenem, jako kdyby mi celý svět ublížil. A dost! Už nikdy! Od té chvilky jsem začala posilovat, cvičit s vlastní vahou a nedávno jsem do toho zatáhla i běh. Sport se stal mojí osobní motivací k tomu být se sebou konečně spokojená. Nevím kdy to bude, ale rozhodně se už nehodlám vzdát! 
Dokonce jsem přestala jíst čokoládu a to opravdu úplně, nakonec jsem zjistila, že mi už nechutná tolik co dříve. Nahradila jsem klasickou mouku za žitnou, pohankovou, špaldovou a dokonce i cizrnovou a rýžovou. Budu zkoušet spoustu receptů, co se týče pečení a jelikož jsem už pár let nepozřela ani pečivo, tak bych chtěla vyzkoušet nějaké upéct. Pokud se povedou, hodím vám sem i recepty jednou za čas ♡.
Pokud nejste spokojení něco s tím dělejte! Začněte hned a ne až zítra! 

Outfit:
Pokud jste milovníci šatů jako já, tak jich musíte mít nespočet a stejně nikdy nebudete spokojení. No tedy já to tak mám. Začátkem "jara" jsem si pořídila šatičky v army zelené - já ji tak budu asi nazývat vždy, protože je to první, co se mi vybaví. Nejen, že jsou volné a mají kanýr přes prsa a díky tomu nepůsobím jako úplně plochá, jsou i z příjemného materiálu. Akorát pokud si v nich sednete do auta a budete si myslet, že budou krásně vyžehlené, tak se pletete, dost se mačkají -_-. 
Do kombinace se zelenou v jakýchkoliv odstínech, jsem si oblíbila právě oranžovou a tím pádem jsem zvolila kabelku, kterou také dlouho nemám, ale naprosto jsem díky ní propadla oranžové barvě ♡. Problém je, že mě málokterá věc zaujme právě v oranžové.
Jako poslední jsem zvolila jednoduché espadrilky v béžové barvě a udělala tak celý outfit příjemný na pohled, navíc neskutečně pohodlný a hlavně letní.

Foto: Klárka


Šaty: Pimkie / Kabelka: Promod / Boty: Časnaboty / Brýle: F&F

S láskou,
Vaše SAGI ♡

27/05/2017

Dny japonské kultury - Zoo Plzeň

2


Kdyby se za jeden den neudálo pár zajímavých věcí, nejspíše bych ani psala tento článek. Každoročně naše Plzeňská zoo pořádá "Dny japonské kultury", tato akce vznikla především díky japonské zahradě, kterou udělali v botanické části. Musím uznat, že tato část (jak jinak) patří mezi mé oblíbené.
Každopádně se na takové akce nedostanu každý rok, ale vlastně mi to až tolik nevadí. Většinou se totiž nedozvím nic moc nového. Letos to bylo jiné, byl zde čajový obřad - který se vykonává pouze venku, tedy na pikniku. Upřímně si nevzpomenu na název tohoto obřadu, ale rozhodně jsem ho musela vidět. Abych to upřesnila, klasický čajový obřad trvá například i 4 hodiny, tento netrval ani hodinu. Bohužel, když jsme dorazili do zoo na místo, kde se konala akce, zrovna tento obřad začínal a můj manžel řekl, že chce projít zoo. Udělala jsem si pár fotografií a vyrazili jsme. 

Samozřejmě jsme s kočárkem neprošli úplně celou zoo, ale rozhodně jsme toho viděli více než dost. Moje poslední návštěva zoo byla trochu nepříjemná a to hlavně proto, že byli v jednom jezírku mrtvé ryby, opravdu příjemné. Letos už to bylo v pořádku. 
Nejvíc mě překvapili tučňáci, kteří naprosto milují lidi a fotoaparát. Celá skupinka tučňáků se seběhla a začalo pózování. Byli tak zlatí, nicméně mi neuteklo ani jejich krmení. Na jedné z mnoha fotografiích se mi podařil jeden moment zachytit. 
Samozřejmě nebudu rozepisovat všechna zvířata, která jsme viděli, což by bylo na dlouho a psát o tom, jak hroch spal a malý koukal a ukazoval, to je moc typické. 
Překvapil mě v jednu chvilku neuvěřitelný jekot a hledala jsem, kde co řve a nebo zda to není můj syn :D. Najednou vidím na na stromě něco skáče a tam dvě opice. Upřímně jsem viděla poprvé na živo, jak opice přeskakují z větve na větev a u toho neskutečně křičí. To byl pro mě příjemný zážitek, dokonce i pro manžela a syna. 

Přeskočíme žirafy a synův překvapený výraz - ano ten výraz byl opravdu k nezaplacení. Rovnou skočíme na pumy, ale to jsme nevěděli, co se vlastně děje. Víte, člověk viděl (pokud kouká na dokumenty) už tolikrát pářící se zvířata, ale na živo se to jen tak neděje. 
Nicméně to vypadalo jako žena, která má silnou bolest hlavy a muž se silnou touhou se uspokojit. Neskutečně mě tyto pumy bavili a ano dokonce jsem si to natočila. Když jsme dorazili, tak na něj křičela a když jsme tam byli déle, dávala mu prostě najevo, jak moc ta hlava bolí a že jí má dát pokoj. Spoustu žen i mužů k tomu měla stejné poznámky "ta je jako ty". 
No kdyby jste viděli jak moc se snažil chudáček, ona vrčela a popolezla, on popošel pohladil ji po zádech a takto to pokračovalo pár minut. Její znuděný výraz na tom všem byl nejlepší :D. Jakoby prostě chtěla spát. Opět mu vynadala a odešla na jiné místo. Co myslíte? Jasně, že šel přímo za ní a celý dav lidí se přesunul (i my). Naprosto precizně se zapasovala do takové mezery, opravdu precizně, protože on si na ní v tu chvilku stoupl a naléhal, opět jí hladil záda - naznačoval, že se má šoupnout :D. No upřímně jsme už odcházeli, trocha soukromý musí být, hihi, ale najednou se ozval takový řev, jak kdyby jí týral. Kdo ví, co v tu chvilku už prováděl, ale byla zábava pohledět. 
Vezměte si ponaučení, když ženu bolí hlava a je unavená, tak na vás bude řvát i když ji budete hladit záda. :D

Konečně jsme se vraceli k místu konání akce, nuž mezitím jsme něco snědli a jak jistě víte, zoo = budeš rychle chudý. Stihli jsme toho více, než jsme si mysleli. 
Mohli jsme si prohlédnou zbraně a výzbroj, kterou měli vystavenou, což byla bomba. Nejvíce mě stejně zajímala lukostřelba, ale k tomu se za chvilku dostanu. Jako první se nám představila škola karate, kde byli děti. Lidé by měli takovou věc brát s rezervou a ne si stěžovat. Při celém představení to u mě vyhrála jedna malá holčička, přišlo na scénu "jak se zachovat při přepadení" úplně jsem v hlavě měla, jak mu to nandá. A víte co? Přišel chlap, řekl naval prachy a holčička statečně začala křičet, no já jsem málem umřela :D. 
A nakonec při cestě na místo konání jsme potkali lemury. Nevím jak vy, ale já mám z lemurů trochu strach, jejich oči nevyjadřují vůbec žádné pocity. Netuším zda se bojí, jsou naštvaní a nebo cokoliv jiného. Tím to nekončí. Před mostem je celkem viditelné upozornění (které jsem kupodivu neviděla). Na ceduli bylo napsáno, nevstupovat s jídlem a víte kdo měl jídlo? Můj milovaný syn si pochutnával na tyčince a koukal na lemury. Najednou se k němu začal přibližovat jeden až vlezl na kočár, já malému rychle vzala tyčinku, aby na něj nesáhl. No tím to taky nekončilo, protože na kočárek se chystal i druhý. Můj muž zachovával klid a já se snažila lemury nalákat na tu tyčinku (kterou bych jim nedala, ale slezli by z kočárku). No jasně, koukali tím svým výrazem na mě, jako bych byla úplný idiot. Můj manžel chtěl, abych to vyfotila, ale já byla trochu nesvá, když byl tak blízko prcka a snažila jsem se ho "vyhnat", dělala jsem kšá a on na mě furt jen zíral. Samozřejmě pak už i manžel chtěl, aby slezli a tak pohnul kočárkem a byli pryč. Vyděšená matka a klidný tatínek a naprosto nebojácné dítě, které na něj upřeně koukalo a nebo ho ignorovalo a spíše jen přemýšlelo, kde má tu zatracenou tyčinku :D. Dobrá kombinace že? Odešli jsme v pořádku.  

Než došlo na lukostřelbu, zastavila jsem se na ochutnávku sushi, kterou připravovali školáci, no budu upřímná jelikož jsem milovník sushi, tak rýže byla neskutečně převařená, že jsem ji měla nalepenou na patře -_-.
Konečně tu je má oblíbená lukostřelba, netuším zda pán byl Japonec s jeho plynulou češtinou, ale předpokládám, že ano. Celý proces ani nedokážu popsat, jelikož je to úplně jiné. Luky jsou velké skoro jako člověk sám, šípy se též drží jinak a postoj musí být naprosto klidný a pevný. Navíc u této lukostřelby nejde vůbec o přesný zásah do terče, po celé té proceduře by to byla pouze jen "třešnička na dortu". Věřím, že to vůbec není jednoduché, ale dívat je na to bylo skvělé. To jak se ten člověk soustředil, jak je ten luk neskutečně velký a to se vůbec trefil do polystyrénu na kterým ten terč byl. Já bych zasáhla nejspíš vedle stojícího samuraje :D. A nebo bych možná zasáhla zem. 
Ano samurajové nebyli Japonci, ale Češi - pivní bříška na prvním místě, ale představení měli prý pěkné, já ho neviděla, protože jsem měla protivného syna a uklidňovala ho. 

A víte čeho jsem se na závěr našeho "výletu" dočkala? Samozřejmě, celý čajový obřad se konal přímo přede mnou. Manžel chtěl, abych šla si sednout na tatami, ale já jsem na takové věci dost stydlivá. Takže jsem si to hezky pěkně natočila a byla jsem spokojená. 

S Japonkou v kimonu jsem si udělala fotografii a musela jsem prostě pochválit to krásné kimono ♡. Myslím, že až přijedu do Japonska, tak to bude jedna z prvních věcí, kterou si buď vyzkouším a nebo koupím - ale to bych si spíše koupila yukatu ♡ (levnější).

A nakonec mám pár fotografií. Doufám, že se vám článek líbil ♡. 
Máte rádi zoo? Jaká zoo patří mezi vaše oblíbené? A jakou by jste doporučili na návštěvu? 


S láskou,
Vaše SAGI ♡

25/05/2017

Ruffle top & tulle skirt

8


Někdy opravdu nemohu uvěřit tomu, kolik lidí mě podporuje. Samotný blog vznikl sice už dříve, nicméně až teprve loňský leden uvedl blog do provozu. Díky němu jsem poznala více než pár skvělých lidí a doufám, že ještě více jich poznám. Zjistila jsem, že mě to baví den ode dne víc a víc. 
Je to sice zvláštní, ale díky tomu jsem si začala, o něco více věřit, sobě jako člověku. 

Navíc blog netvoří jen jeden člověk, na blogu se podílí kolikrát celý tým různých lidí. U nás módních blogerek je velkou nezbytností fotograf a aby toho nebylo málo, tak nikdy není jen jeden. Čím více, tím lépe - zní to možná divně, ale je to opravdu pravda. 
Když blog začínal, fotil mě pouze manžel a kamarádka. Vlastně i poté, co jsem se k blogu vrátila mě dlouho fotila právě kamarádka, manžel a časem se přidali další. Samozřejmě někteří přestali fotit, některé nemám možnost vidět tak často, ale postupem času mohu říct, že můj blog se skládá z takového menšího týmu skvělých lidí. Jsem jim neskutečně vděčná!

Teď už opět přehoupnu článek do "outfitové zóny", neboť po dlouhé době jsem opět objevila outfit, který řadím mezi mé nejoblíbenější. 
Téměř celý outfit pochází z eshopu Rosegal, ale upřímně jsem nečekala, že to vlastně budu takto kombinovat. Původně jsem totiž měla v plánu udělat tři různé outfity (což samozřejmě není ani poslední a bude jich ještě spoustu), nakonec jsem to jednou zkusila dát k sobě a najednou z toho bylo něco, co bych ani sama jen tak nevymyslela. 
Začnu tedy pěkně z vrchu, černý top s volánkovými rukávy, dobře už asi s těmi volánky trochu přeháním, možná, trochu, ale miluji je ♡. Je moc příjemný na těle, to se musí opravdu nechat, další super výhoda - nemačká se tolik, jako bavlněná trička, což samozřejmě znamená, že je to s příměsí polyesteru.
Dalším kousek je pásek, všimli jste si, že tyto široké výrazné pásky velmi trendy? Do toho ještě nášivky, pro mě opravdu super kombinace. Právě jeden pásek s nášivkou jsem musela mít ♡. Jediný problém je, že nemají natolik kvalitní lepidlo u nášivek a tak jsem ji již pojistila před "nehodou". U saténové šňůrky byli viditelné nezačištěné okraje, které naštěstí stačilo odstřihnout - zbytek je zalepen.
Ach ano, poslední dobou se u mě vyskytuje větší a větší množství tylových sukní a ani teď to není výjimka. Tentokrát se jedná o mojí nejdelší tylovou sukni. Ještě tak rok zpátky bych si tuto délku na sobě neuměla představit a teď.. Miluji takové sukně ♡. Bála jsem se ji objednat, jelikož bývají často dost průhledné a ne málo, sukně prosvítá úplně minimálně. 
Tak a konečně něco, co je také z jiného "soudku" a tím je hlavně kabelka, kterou jste mohli vidět v jiné barvě, tenkrát jsem prostě musela mít dvě. Klasické celo-zlaté hodinky a moje snad nejběžnější brýle, poslední dobou jsem na doplňky celkem minimalistická. 
No a k čemu se chci dostat jsou samozřejmě boty. Moje krásné lodičky, které už mají dvakrát měněný podpatek :D. Opravdu nechodím jako pako, jen moje lodičky a chodníky k kostičkami jsou trochu nepřátelé. Vyšla jsem z bytu a podpatek byl stále na místě, když jsme dorazili na místo focení, párkrát mi zahučel podpatek do mezery a najednou jsem začala klapat. Ach ano přesně vím, co musím udělat (asi tak s polovinou botníku), k ševci jsou jich nachystané. Nejhorší na tom je, že jsou to moje favoritky na jaro/léto. :D

Foto: Karolína Caltová - IG: @cxltxvx


Top: Rosegal / Pásek: Rosegal / Sukně: Rosegal / Kabelka: Promod / Brýle: Primark / Boty: Časnaboty / Hodinky: Zaful

S láskou,
Vaše SAGI ♡
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...