18/04/2017

Yellow & White

2


Velikonoce jsou za námi a já musím uznat, že jsem si je letos opravdu užila se vším všudy. Navštívili jsme manželovu rodinu i s naší ratolestí, ale jaksi naše cesta nebyla úplně dokonalá. Vím, že jsou lidé pro které je život přítěží, ale rozhodně jsem nečekala, že toho někdy budu svědky. Vlastně si to myslím o spoustě věcech.
Aneb ač se stalo něco zlého, vše okolo bylo natolik dobré, že to mé myšlenky uklidnilo.

Přiznám se, že jsem sama byla kdysi "magor" a přemýšlela o tom, jaká je smrt (ano opravdu jsem o tom přemýšlela v těžkých chvilkách). Některá rozhodnutí v životě jsou natolik náročná na psychiku člověka, až se rozhodně k tomu vzít si to nejcennější, co mu bylo dáno. 

Můj příběh
Byla jsem v pubertě, procházela první láskou a po jejím skončení jsem neviděla nic jiného, než beznaděj a smutek. Ano první lásky většinou hodně bolí, ale časem se na ně člověk dívá s úsměvem. Nicméně se to nedělo jen v pubertě po první lásce, dělo se to i po porodu a nikdy jsem o tom veřejně nemluvila a do detailu asi ani mluvit nebudu. 
Možná máte vlastní zkušenosti a možná znáte někoho ve svém okolí. Člověk, který byl na dně svých možností, finance nestačili na všechno a prostě jsem já osobně upadla do depresí. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo mi trapné půjčovat si peníze, ale nebyla jiná možnost, pokud jsme nechtěli skončit špatně. Člověk, který mi pomohl ví moc dobře, jak jsem se cítila a jak bylo těžké o peníze "žádat", ale ano je to tak. Půjčila jsem si, abych nás dostala z krize. Bylo to první rozdmychávání toho špatného, co nemělo vzejít. 
Psala jsem to již několikrát, že jsem měla deprese z vlastního těla a díky tomu byla moje nálada neovladatelná. Trpěl manžel i syn. Hádky a všechno mě dostali do stavu, kdy jsem na manžela vychrlila větu "také tu nemusím být", ano bylo to v tom smyslu, že vůbec. Všichni mě vnímali špatně, pro některé jsem prostě nebyla dokonalou matkou a stále nejsem a nikdy nebudu. Měla jsem chuť odejít, ale když jsem viděla vždy svého syna, tak jsem věděla, že nemohu. Plakala jsem po večerech u jeho postýlky, jak jsem měla špatné myšlenky a zároveň se omlouvala, že jsem byla bezdůvodně zlá a protivná. Nechtěla jsem vidět z vrchu jak trpí moje rodina a díky tomu okamžiku jsem si uvědomila, jak je mi život opravdu cenný, jak moc miluji svojí rodinu a že bych je reálně nedokázala opustit. 
Změnila jsem se díky tomu, ale věřím že žít život není úplně jednoduché, rozhodně ho nebudu ukončovat takovým způsobem, kterým to dělají jiní, kteří se nedokáži přes problémy přenést. 

Proč jsem tento příběh psala? Jelikož jsem si i přes všechny věci uvědomila, kde je mé místo a proč nechci odejít úplně pryč. Každý má mít svůj názor, každý má spoustu problémů, ale nikdy by to neměl řešit sebevraždou. Život je velmi cenný, vzácný a nádherný, proklínám každou chvilku, kdy jsem zaryla byť jen kousek ostří do mé kůže a mohu být ráda, že z toho nemám "pozůstatky". O tom možná příště. 

Právě paní, která se v pátek rozhodla skončit své trápení, mě donutila si na všechno vzpomenout. Proto se podělím ještě o kousek z Velikonoc, kterými to všechno začalo.

S manželem jsme na Velký pátek jeli na návštěvu za jeho rodinou, což jsem již zmínila na začátku. Den před tím jsme zjistili, že je výluka a nejspíše pojedeme autobusem, což se v den odjezdu změnilo a vlaky jezdili. Zpočátku jsme byli celkově zmatení díky té šílené výluce a celkově je teď Plzeň úplně šílená. 
Syn nám po čas nákupů usnul, takže aspoň s ním byl klid při cestě a nechtěl běhat ve vlaku. Po pravdě jsme si ještě museli zjistit, zda nastupujeme do správného, jelikož to byl fakt hrozný zmatek :D. Díky výluce jsme stáli na jedné ze zastávek a čekali až projede vlak z protější strany. Byli jsme až v posledním vagónu, takže jsme netušili proč stojíme pořád a zda už se aspoň ten vlak blíží. Syn se mezitím probudil, ale naštěstí byl natolik unavený, že se mu z kočárku prostě nechtělo ven. 
Konečně jsme se rozjeli, ale najednou jsme prudce zastavili. Co se sakra stalo? Upřímně jsem si myslela, že se špatně "přehodili" kolejnice a třebas je teď "upravuje", takže jsem zpočátku fakt neměla na mysli nic špatného. 
Můj "mateřský sluch" je až moc citlivý občas :D a tak jsem zaslechla z dálky blížící se vrtulník, kterého zvuk stále sílil a proletěl malý kousek nad vagóny a pak to začalo. Co se skutečně stalo? Někoho srazil vlak? Žije ten člověk? Zpočátku mě upřímně napadlo i to, že se člověk nezavřel a při rozjezdu vlaku upadl. Ano spekulace. 
Všichni jsme znalecky koukali k okna, tedy já koukal z počátku jen přes okno a když jsem zalezla, tak byli úplně všichni ve vagónek v oknech. Můj manžel to vymyslel trochu lépe a rovnou vylezl z vlaku :D. Koukali jsme se, co se tedy stalo a nic jsme stále netušili. Najednou proběhli hasiči a že jich nebylo málo. Prohlédli všechny vagóny zda jsou lidé v pořádku, což naštěstí podle hlášení byli. 
A teď se dostanu k tomu, jak jsem se všechno dozvěděla. Přišla k nám totiž průvodčí a říkala, že tohle bude na 2 hodiny, no představte si s dítětem, které sotva posedí být 2 hodiny ve vlaku, který se ani nehne. Zeptala jsem se jí, co se přesně stalo, zda to může říct a ona odpověděla, že paní skočila pod vlak, když se rozjel. No paráda, opravdu paráda a to nemyslím ve zlém, nemám ráda když lidé umírají, ale když už se chci zabít, tak přeci skočím pod jedoucí vlak a ne když se rozjede. Vlastně takhle přemýšlela velká většina lidí, ale zároveň jsem ráda, že se to nestalo. 
Nakonec jsme se přesouvali z vlaku do náhradních autobusů, kam bylo velice zajímavé dostat kočárky a děti. Ve zprávách jsme se již dočetli, že paní přežila a to je vše. 

Musím uznat, že je to neskutečně nepříjemný zážitek a nechtěla bych ho zažít už vůbec a to jsem to nemusela ani vidět, viděla jsem pouze jak ležela na kolejích vedle a hýbala se. Jsem ráda, že nebyli žádné končetiny na jiných místech apod.. A jsem ráda, že můj syn tohle vůbec nevnímal na rozdíl od dětí, které cestovali v předních vagónech a viděli to z blízka. I když vlak nejel rychle, tak rozhodně nevyjde bez šrámů a rozhodně se to neobejde bez následků ať už fyzických nebo psychických, které možná i sama měla. 

O životě by lidé měli smýšlet, jako na nejcennější dar, který nám byl dán a i když máme problémy, tak je rozhodně takto neřešil. Žijeme jen jednou, možná, ale nikdo vám nedokáže či je to pravda nebo ne. Hranice mezi životem a smrtí je už tak dost tenká a tak není důvod, aby jsme jí tak moc chtěli "přerušit".

Zbytek dne jsme měli klidný a úplně úžasný, tak moc že jsem zapomněla na všechno okolo této cesty. Lítali jsme se synem venku, švagrové mi našli první šedý vlas a po "fotbálku" s chlapy jsem si odnesla modřinu od špatně nakopnutého míče, ale byla jsem šťastná a spokojená. 

Outfit
Jednoduchý jarní městský outfit do "každého počasí", když nepočítáme tu bílou barvu. Ano bílá se hodí spíše do sucha a proto tu první větu neberte doslova. Žlutá barva se letos na jaře stala mojí favoritkou a čím dál častěji se přistihnu, jak ji mám na sobě. No vlastně mám skoro stále v hlavě především kombinace k žluté.
Například žlutá dlouhá vesta je kousek, který jsem si myslela, že si vezmu jednou a konec, nicméně jsem s ním už vytvořila tolik outfitů, že tomu sama stěží věřím. Je to výrazný prvek a v kombinaci s bílou mi rozsvítil celý den. Navíc se mi k hořčičné žluté hodně líbí právě hnědá, kterou jsem i do outfitu zakomponovala v podobě kabelky. 

Jak se vám tento jednoduchý outfit libí? A jak jste si užili Velikonoční svátky? Budu ráda pokud mi napíšete například i Váš zážitek z Velikonoc.

Foto: Klárka


Top: Pimkie / Vesta, pásek: Shein / Kalhoty, brýle: Primark / Hodinky: Zaful / Kabelka: Gamiss / Boty: New Yorker

S láskou,
Vaše SAGI ♡

2 comments:

Děkuji za Vaše komentáře.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...