27/09/2016

Zpátky do minulosti

2


Bez začátků by jsme nemohli žít, bez začátků by nebyl ani svět a nakonec by nebyl ani ten konec. Začátky jsou krásné ve všem, jako matka musím uznat, že mít dítě je úžasné, ale také to chtělo všechno svůj začátek.

Přijde mi zvláštní, že ač čas plyne stále stejně, tak je každý den jinak dlouhý. Jako malé dítě jsem si nikdy s časem nelámala hlavu, byli jsme venku dokud nás rodiče z okna nevolali a nebo dokud se nerozsvítili první pouliční lampy. Všude běhali děti, ať bylo jakékoliv počasí. Ploch na hraní bylo tolik, že i přes to jsme se ve skupinkách šplhali na všechny možné stromy, nikdo se o nás nebál tolik aby nám jakékoliv aktivity byli zakazované. 

Kde se stala ta chyba, že časem zmizela polovina pískovišť, odřezali větve u stromu o které se děti věšeli a lezli přes ně do korun stromu. U nás za barákem jsme měli opravdu spoustu možností jak si hrát a do teď si pamatuji na obří střechu pod kterou jsme si často hráli na rodiny, to byli krásné časy. Když se zpětně dívám na svojí minulost, tak bych se do té bezstarostné doby vrátila hned jak bych mohla. 

Musím uznat, že dnešní doba přes moje hubování okolo má i tak něco do sebe.

Člověk nemůže zůstat dítětem do konce svého života. Učíme se na základce i když víme, že některé věci časem potřebovat nebudeme (pokud se tomu nechceme věnovat), stále si pamatuji jak jsme se dohadovali s učiteli, že to nepotřebujeme a musím uznat, že některé věci se občas hodí více než jsem si dřív myslela. Na základní škole bych o sobě mohla doslova říct, že jsem byla flákač dokonce i idiot a to bych řekla, že jsem k sobě ještě hodná. Jediné, co všechny bavilo bylo zvonění, které určovalo konec vyučování a domů hodit tašku a ven. Domlouvání bylo ve škole a pokud nás napadlo jít ven s někým s kým jsme se nedomluvili, tak jsme zvonili. Kdo také do zvonku slyšel „Má zaracha?“ „Musí se učit.“ Tyto věty byli náš trest.

Na střední škole jsem úplně otočila a z úplného idiota jsem se stala neuvěřitelně „pilnou“ studentkou, která si připadala jako z jiného světa. Neopisovala jsem, ale všichni opisovali ode mě, hlavně nenápadně. V prvním ročníku na střední, jsem hned od začátku věděla, že tam být nechci, že to není pro mě a šití tam bylo tak málo, až mi to vadilo, navíc jsme tam měli i vaření které v té době bylo můj největší nepřítel. (Jak jsem se mohla stát mámou? Nevím.)
Během prváku jsem se rozhodla přestoupit na jinou školu a tak jsem měla snad největší klid na škole za celý svůj život. Učitelé vypustili zkoušení, prominuli i jakékoliv vynechání školy a třídní učitelka mi automaticky omlouvala hodiny ještě před tím, než jsem přinesla omluvenku. Jsem ráda, že si mě i teď pamatují.

Nový život odstartovat příjezdem do Liberce, kdy jsem ještě odevzdávala papíry a vyřizovala různé věci kolem školy. Bylo to myslím někdy na jaře, kdy jsem ještě netušila, jak to všechno vypadá. Jediné, co jsem věděla na jistotu, byl internát ve kterém jsem později bydlela. Krásné pokoje, příjemná „vedoucí“ internátu a dokonce i vychovatelé, vše mile vysvětlili a já se mohla v klidu zapsat a připojit se k životu v Liberci od dalšího roku. Nezdrželi jsme se dlouho a vyrazili jsme zpátky do Plzně, kdy jsem si ještě neuvědomovala jak moc se mi změní život, že se budu muset úplně osamostatnit a opustit zde všechno. Neuvědomovala jsem si to hodně dlouho, vlastně ani potom co jsem se tam nastěhovala.

Odjezd do Liberce, cestou jsem poslouchala písničky a povídala si s rodiči. Těšila se a zároveň začala přemýšlet, co se vlastně děje. Jeli jsme nejdříve ke škole podívat se k praxím, kde jsem se poznala s mojí mistrovou, která byla celé tři roky skvělá ženská. A nejednou jsme zastavili u intru, dostali jsme pokoj, přišla jsem úplně první a tak jsem byla ráda, že jsem měla čas si vybrat postel. Po chvilce, kdy jsem v pokoji stála s rodiči a začala vybalovat věci, aby mohli odvézt tašky se objevila má nová spolubydlící o které jsem už nejednou psala a tou byla Terezka, plaché děvče na které jsem se pokoušela mluvit a chudák byla ještě ze začátku nesvá. Dále přišla do vedlejšího pokoje Barunka, kterou jsme tou dobou ještě neoslovili k tomu došlo až večer.
Rodiče odešli opravdu brzy a vlastně jsem nepociťovala nic k tomu, že bych se chtěla vrátit domů, naopak jsem byla opravdu šťastná, že budu sama. Mám pocit, že jsem si na to od té doby zvykla až moc. S holkami jsme se spřátelili opravdu hodně rychle a vydrželo nám to do teď, ale to je o trochu déle, než toto vyprávím. Slzy na krajíčku při vzpomínkách na ty blbosti co jsme tam vyváděli je až neuvěřitelné. Jezdili jsme v šuplíku, na nočních stolcích a mnohem více věcí. Mě bavilo po večerech strašit Terezku, chudák moje malá, jak já jsem si toto užívala do doby než se mi vše vrátilo :D. Barunka občas přespávala s Terezkou v posteli a rána byli ještě zábavnější o dohadování, která kde potom bude spát. 

Jednou, když jsme šli na večeři jsme viděli skupinku pro nás tou dobou opravdu pěkných chlapců, no nejvíce nás zaujal kluk s modrými vlasy. Ten se líbil i mě, ano modré vlasy byli prostě kouzelné. Časem jsme se poznali a postupně jsem začala poznávat kluky z horního patra, ke kterým jsem chodila kecat i později. Opravdu vtipné, co všechno jsme vyváděli za blbosti, když se nám někdo líbil. Stáli jsme na balkóně "vytelený" ven koukali dolů a najednou se ozvalo shora „Usadži“, jako největší idiot jsem řekla par slov, zčervenala až na zadku, schovala se a nevylezla (stála jsem tajně na balkóně a hrála si na stalkera). Modrovlasého kluka jsem potkávala i na nádraží, když jsem jela domů a jeden pohled tam a zase pryč, já se musím opravdu smát tomu, jaké jsem byla tele. Nicméně do teď jsme přátelé a jsem za to vděčná a už to není modrovlas :D. 
Díky tomu, že jsem kluky znala jsem se časem zakoukala do jiného, který je teď také mým kamarádem a věřím, že opět všechny jednou střetnu. Byl to asi jediný kluk se kterým jsem se dokázala bavit úplně o všem nehledě na cokoliv. Pak z čistajasna jsem poznala jednoho, který byl u nich na pokoji, ale stále pryč a já ho tolik neznala. Byla jsem si nakoupit a z nákupu šel se mnou, zkráceně – po cestě jsem sebou švihla o zem o hloupý kabel trčící z kolejí. Chtěl mi pomoci se zvednout, ale už jsem byla dávno na nohou, bylo to hezké. Byla jsem pozvaná i na pivo, no nicméně jsem si myslela, že si dělá srandu, ale i tak jsem přišla, srandu si nedělal a já jsem si příjemně popovídala se všemi.
Psali jsme si na facebooku, kde jsme se tentýž den stali přáteli a ač to neplánoval, tak mě pozval na Valentýna do restaurace na sushi, kde se na mě usmíval a povídal si se mnou, byla jsem mírně v rozpacích, ale nebylo to velké. Platit jsem si chtěla sama, ale když jsem začala se svým zvlášť skočil mi do toho s dohromady a já s otevřenou pusou koukala, co se děje. Nebyla jsem zrovna na toto zvyklá a tak jsem se mu to pokoušela vrátit.
Byli jsme spolu po zbytek dne a najednou se to vlastně stalo, byli jsme pár. Pak už vše bylo fajn po zbytek školy. Další rok jsme na začátku měli pauzu, vrátili se k sobě až to stejně skončilo. Tušila jsem, že to nevydrží, ale tou dobou jsem si to nechtěl připustit. Tou dobou to bolelo tak moc, že jsem všechno proklínala, nechtěla jsem se smát, byla zlá ke všem a stále v depresích. V té době moje váha klesla na 47kg, ale nepociťovala jsem na sobě, že by něco bylo špatně. Moje okolí si všimlo více než já. Nikdy jsem si nemyslela, jak moc jsem se trápila a když se zpětně dívám, tak to do teď nemohu pochopit. Proč jsem všechno držela v sobě a nechtělo se mi si promluvit, vyřvat se a nebo prostě poslechnout, že to přebolí. Na to jsem byla ještě mladá a nezkušená.
V tom roce pro mě byla škola trochu peklo spíše po psychické stránce, ale na další rok jsem se vrátila a byla v pořádku. Udělala jsem spoustu chyb, ale ničeho nelituji, protože bych nebyla tam kde teď. Školu jsem úspěšně ukončila a se vším jsem se rozhodla, si poslední prázdniny naplno užít. Řekla jsem, že nepotřebuji chlapa k šťastnému životu a bylo to.

Jo a bylo to! To se moc nehodí. Při oslavování jsem střetla člověka, kterého jsem potkávala často a často s ním i tančila, povídala si apod. Ano tenkrát to byl kluk z Krize(název klubu) s kterým jsem tančila a vyhazovala mu cigarety a teď je to můj manžel a otec našeho dítěte. Úžasný člověk, který mi ukázal, že život dokáže být krásný i s hádkami a nesrovnalostmi, s rozdíly i nedostatky. Můj manžel je můj hrdina, princ a láska, která o mě ví vše. Možná to není zamilovanost jako na začátku, ale láska je tu pořád mezi námi a dokud bude, budeme i my.

A tím končím delší příběh mého života. Není tu vše, ale události na které si vždy ráda vzpomenu i za pár let. Nemusí vše být krásné, ale i to špatné se stane významnou vzpomínkou.

S láskou, 
Vaše SAGI

2 comments:

Děkuji za Vaše komentáře.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...