01/06/2016

May 2016

0


Začíná léto, každý školák už pouze odpočívá či dohání školu, někteří po zkouškách už přemýšlejí/vědí kam půjdou, zda do práce nebo pokračovat ve studiích. V době, kdy jsem ještě byla já sama studentkou pro mě byl červen už pouze oddych a postupné balení zpátky domů, které jsem vždy nakonec odložila na poslední den, jelikož jsem byla líná se tahat s věcmi autobusem :D. 
 Natěšená na prázdniny, teď vzpomínám jak jsem říkala, že jsou dva měsíce málo, poté jako pracujícímu člověku, tyto krásné "krátké" měsíce chyběli. Naštěstí práce v divadle byla o letních prázdninách opravdu klidná. Stále a pořád přemýšlím na svém návratu a věřím, že bych se tam mohla na novou sezónu již vrátit a být spokojená ♥. 

Teď se vrátím ještě k předchozímu měsíci, který nám právě skončil. Pro mě to byl měsíc, který mi dovolil poznat nové věci, lidi a celkově, když se podívám zpět jsem měla celkem zajímavý měsíc. Začátkem měsíce mi byla nabídnuta první spolupráce u které stále čekám na dodání zboží, ale chápu, že to má delší dobu trvání. Poznala jsem nová místa, chodila častěji na procházky se synem, přešla na domácí posilování a vyhrála boty. 
Což byl asi největší zázrak měsíce, znáte to zkoušíte, ale většinou tušíte, že je malá pravděpodobnost vyhrát a pak se to stalo, podívala jsem se na vyhlášení a ve chvilce, kdy jsem spatřila své jméno jsem celá ztuhla, nevěřícně na to koukala a stále tomu nevěřila. Po hodině jsem se vrátila a koukla se znova, abych věděla na jistotu, že jsem vyhrála a nemám pouze halucinace z nevyspání, stále to tam bylo, stále tam bylo mé jméno a tak jsem jim napsala a třetí den jsem je již měla doma, nadšená a stále z nich mám velkou radost, pro mě to byl opravdu zázrak něco vyhrát (věcného). 

V květnu jsem se podívala do Drážďan a šla nakupovat do Primarku a opravdu nikdo nebude litovat, když tam pojede také, pro mě to bylo poprvé a rozhodně ne naposledy. Celý článek o Drážďanech můžete číst v předchozích článcích. Také jsem si uvědomila spoustu věcí, které mi vrtali hlavou a občas mám své skraty, kdy je lepší vypnout a být v klidu. 
Týden blbec mi nastal, když malý neustále plakal a já už jsem nezvládala své pocity a téměř celý týden měla slzy v očích, vyčerpaná od pláče, že nemohu pomalu ani mrknout jsem to vzdala. Ano bohužel někdy si děti chtějí hrát až do vyčerpání nebo chovat, prostě tu budeš u mě mámo a nehneš se na krok. Nejhorší bylo, že chtěl už tak moc spát, ale zároveň chtěl stále tu pozornost a já už s pláčem se ho snažila uspat, stále neúspěšně až jsem si přála si sednou do kouta a být se svými myšlenkami. Nakonec jsme se naučili za tento týden trochu zvládat tento "vztek" či pokus o to využít maminku, které boleli pěkně záda potom. Teď už mám zase to své hodné dítě, které občas zapláče, ale není to tak šílené. 

V týdnu blbec by to nebylo ono, kdybych neměla i svůj den, který bych radši neměla, nezažila a neviděla. Ti co mají fóbii z pavouků, tedy jako já mě pochopí. Bydlíme ve starém baráku, kde se to opravdu stát může, že dírami v oknech přijde na návštěvu, ale že se najde v naší skříni - to bylo přes čáru, tedy po vytažení kalhot, které jsem ten den potřebovala na mě tento nepřítel vyběhl a co já udělala, přebalila a oblékla v rychlosti syna, sebe a utekla ven. To že jsem nechala otevřenou skříň a zavřela dveře, aby se náhodou něco nestalo jsem měla ještě nápad ty dveře olepit páskou, ale v myšlenkách se mi honil super rychlí pavouk, který by to vycítil a rychle šel po mě. Nicméně jsem malému zabalila jídlo na celý den a vyběhla s radostí ven. 
Čekala jsem tedy na příchod mého manžela, abych mohla s klidem domů. Nakonec jsem mu šla naproti a mé štěstí na pavouky se ukázalo opravdu velké a myslím, že jsem si ten den měla vsadit a nejspíše bych vyhrála. 
Až mi někdo poví, že pavouci nelítají by měl vidět mojí ruku uprostřed ničeho, pouhé silnice, tři stromky a "fabriky", když v jednu chvilku jsem ucítila něco na ruce - pavouk! Jo asi bych se také smála (jako slečny naproti), kdyby jsem před sebou viděla člověka mávajícího do všech stran jako po epileptickém záchvatu jen proto, aby dostal to, co nechce z ruky pryč. Ano musela to být opravdu zábava, ale můj šok a poté neustálé otírání se, aby náhodou tam zase nebyl. Náhoda byla větší, že to byl ten samý typ pavouka...blé... Po návratu domů ho manžel nenašel a já už přemýšlela o spaní v obýváku, nakonec jsem se překonala a spala v ložnici. To že jsem se až tak dobře nevyspala ani zmiňovat nemusím :D.

Po každých skratech v květnu přišlo i něco nečekaného a dokonce i moje trpělivost se tady vytratila. Není lehké v příteli najít důvěru, když lže místo toho, aby mluvil pravdu i kdyby měla být bolestivá. Já snesu opravdu hodně, ale čeho je moc toho je příliš a proto je to teď jak to je. Ač mě to opravdu trápí a vím, že bych toho člověka vždy vyslechla a nelhala mu i přes to a vždy vítala s otevřenou náručí. Život je někdy nevypočitatelný a zda přátelé odejdou a přijdou nikdy nevíme. 

Přátele jsou tu až jako poslední, tedy aspoň co jsem po tom všem zjistila a celkově to vše naznačovalo. Lhaní a předstírání bylo už téměř jasné, ale já nic neříkám, ale raději budu říkat pravdu se kterou se časem smíří než lež, kterou mi budou předhazovat či mi kvůli tomu přestat důvěřovat. Přítel je člověk, kterému řeknete i největší tajemství a pak vás mrzí, když se tohle děje. Nemohu být přesná, bohužel. 

Ale já necítím vůči nikomu nenávist, mám ráda lidi, kteří mě mají rádi a ti kteří mě rádi nemají, tak s těmi se většinou neznám a proto si nebudu kazit radost ze života. Život je na to příliš krátký. 

Přeji Vám krásný červen ve kterém Vám přeji pouze radosti a minimum (nejlépe žádné) starostí ♥


Vaše SAGI

0 komentářů:

Post a Comment

Děkuji za Vaše komentáře.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...