12/01/2016

Mom's diary #01

2


Krásný úterní den Všem přeji. Napadlo mě podělit se s Vámi o střípky z toho co vlastně být matkou obnáší, jaké to bylo před tím a co vše se v životě ženy změní.

Jako prvním bych začala svým těhotenstvím, které začalo naprostou radostí. Když jsem zjistila, že se zdařilo miminko měla jsem opravdu velkou radost, najednou mi ale hlavou začalo mihotat co se bude vlastně dít, začnu tloustnout a ošklivět, neobleču oblíbené kalhoty a ani bundu. Asi ve čtvrtém a pátém měsíci mi začalo výrazně růst bříško, no nebylo to až tak hektické, ale poslouchat jestli už nebudu brzy rodit, pro mě nebylo vůbec příjemné. Jestli jsem měla chutě - myslím, že ne. Ke konci těhotenství už jsem vážně trpěla, hůře se mi dýchalo, chodilo a vypadala jsem jako bych čekala 5 dětí, jednoduše řečeno můj pocit byl, že bych mohla plavat s velrybami a dobře bych zapadla. 

Závidím maminkám, které těhotenství měli super, nestěžovali si na velký nadbytek váhy, naopak byli šťastné. Bohužel patřím mezi takové, které se těšili až všechno skončí, až porodí a ta radost bude v náručí, na to až přestanu kojit a budu moci vyrazit kamkoliv, například do posilovny.

Když se malý narodil, tak jsem vlastně ani nevěděla co si mám myslet, cítila jsem radost při pohledu na něj. Takový hřejivý pocit jsem nikdy nepoznala, bylo to úžasné. Asi nejhorším pro mě bylo, že jsem malého viděla až cca 7 hodin po porodu, jelikož byli plné pokoje, čekala jsem až nějaká maminka uvolní místo. Konečně jsem se dostala na pokoj a už jen čekala na svou ratolest. Šla jsem za sestřičkami, jelikož jsem ho už moc chtěla mít u sebe, najednou jsem viděla jak vezou nějaké miminko a ten pocit co jsem najednou dostala byl k neuvěření, jako bych vycítila, že to byl on, šla jsem blíž a tam stálo jeho jméno - pocit štěstí byl nekonečný. Stále jsem se na něj dívala, byl tak hodný, pro mě bylo všechno nové a bála jsem se abych mu neublížila.

Postupem času, po návratu domů z porodnice jsem zjistila kolik jsme schopni se toho naučit za pochodu. Najednou doktorka, očkování a první teplota, bála jsem se, že vlastně nic z toho nezvládnu, přebalování bylo mojí největší noční můrou před tím než jsem porodila. Teď si neumím představit život bez toho všeho. To že se něco nedá stihnout? Na to jsem si už zvykla. To že po porodu přijdete o spoustu kamarádek, které nechápou jak můžete mluvit o svém dítěti, má to i světlé stránky jelikož maminek, které mají děti také není málo a ty vás chápou dobře. 

Myslela jsem si, že všechno bude strašně jednoduché, že oblečení vydrží čisté a nemusím prát každou chvilku, to byl asi první omyl, když byl malý, byla to pravda. Od doby co papá přesnídávky jsem ráda, když ho na mě znova neplivne, protože mu to přijde děsně vtipný. Vždy jsem chodila včas - no což jaksi s dítětem není úplně jednoduché. Říkala jsem si jak je hezké, že leží na jednom místě a jen spinká, přála jsem si aby začal už lézt a hrát si s hračkami a teď bych byla ráda, kdyby byl tam kam ho položím aspoň 10 minut. Zatím ještě neleze, spíše se plazí a jaksi na druhou stranu než by měl. 

Moje dítě je dlouhé jako 8mi měsíční i tak vypadá. Aneb vyšetření u doktorky v 6ti měsících. Syn už od malička hodně rostl, proto mě nepřekvapilo, že v 6ti měsících měří 72cm a váží 8kg, mám prostě velkého chlapáka. Horší je to s kočárkem, malý se tam skoro nevejde a na nový kočárek nejsou finance, velké korby u kočárků mají vetšinou kostru s otočnými koly, což já mít opravdu nemohu, ke všemu jsou velmi drahé a asi bych musela šetřit tolik, že už by malý tou dobou i chodil a stačil by mi ten sporťák. Prostě se tam vejde dokud nebude sedět. :D 

Spánek? No celou noc jsem nespala už více jak 6 měsíců, naštěstí začátky byli opravdu nejkrutější, co hodina či dvě jsem byla vzhůru, oči jsem skoro nemohla ani otevřít, ještě jsem ani nic pořádně neuměla, byl to zmatek. Do teď se malý v noci probudí, jednou na noc se to přežít dá, když spí do 8mi ráno. No kdyby ještě chtěl vždycky hned usnout po druhé ráno bylo by to ještě lepší, jelikož tahat mámu za vlasy nebo mlátit jí přes špricle, aby věděla, že když nespí nemůže ani ona. 

Nejhorší věc, které se mi stala? No řekněme, že teď se tomu směji, ale ve chvilce kdy se to stalo jsem se nesmála nýbrž jsem se třásla. Byla jsem v koupelně a najednou jsem zaslechla malého jak pláče v křesílku, no neletěla jsem tam hned, jelikož to rád upozorňuje ať zmizím kamkoliv. Když nepřestával, tak jsem vyšla a najednou vidím malého jak vysel z křesílka a plakal, naštěstí měl pásy, jinak by byl už na zemi. Zatím co já měla klepavku, malý už se smál, já jsem měla slzy na krajíčku a on si v klidu hrál. Celý den jsem kontrolovala, jestli se mu něco nestalo, tak akční dítě je to, že by nikdo neřekl co se stalo. Ještě se toho stane hafo, ale od té doby co si sedá už bez mého dozoru není v křesílku, ale pouze na zemi, kde si může couvat, kam jen bude chtít.

Být matkou je radost, starost, ale hlavně naprosto úžasnou zkušeností do konce života.

Děkuji za přečtení

Vaše SAGI

2 comments:

  1. Krásně napsáno. Ale musím se přiznat, mimčo mě ještě neláká :)
    Ejnets in Lisboa

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji mockrát ♥, já například vím, že mě neláká a ani vlastně nechci druhé dítě. :D

      Delete

Děkuji za Vaše komentáře.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...